Potřeba záznamu pohyblivého obrazu a zvuku souvisela s rozvojem televizního vysílání. Ve svých počátcích existovaly při vysílání pouze dvě možnosti: buď se vysílalo přímo nebo se používalo filmových nahrávek (nejen hrané filmy, ale i ostatní pořady se filmovaly). Záznam obrazu na film byl ale poměrně náročný a drahý. Proto se hledaly jiné způsoby. Důvodem nebylo jen např. zjednodušení práce, archivace atd., ale v USA třeba i časová rozdíl mezi jednotlivými státy, takže ten samý pořad (např. zprávy) bylo nutno vysílat v různou dobu, aby místní čas (přesnějí místní časové pásmo) byl stejný.

Ideálním řešením už od počátku se nabízelo řešení na stejném principu jako magnetický záznam zvuku, tzn. zařízení podobné magnetofonu. Experimenty s magnetickou páskou zaznamenávající videosignál začaly krátce ppo 2. světové válce. První prototypy byly postaveny začátkem 50. let 20. století. Byly na principu páskových (cívkových) magnetofonů (kazetové nebyly ještě známy). První prakticky komerčně použitelný videorekordér představila firma Ampex 12. dubna 1956. Vyvinuli ho Charles Ginsburg a Ray Dolby. Byl to model VR-1000, stál 50 000 dolarů a používal dvoupalcovou pásku (tj. 50 mm širokou). Přístroj umožňoval pouze černobílý záznam.

Cívkový videorekordér Ampex VRX-1000 z roku 1956
(převzato z http://www.ausbcomp.com/~bbott/wik/mmtimeln.htm)

V roce 1962 následoval první celotranzistorový videorekordér RCA TR-22. Sloužil pouze pro komerční účely. První páskový videorekordér navržený pro domácí použití byl CV-2000 společnosti SONY (1964). Maximální doba záznamu byla 1 hodina a použitá páska měla šířku "jen" půl palce, tj. 12,5 mm. Do roku 1968 se objevilo se i několik dalších modelů, prodalo se však pouze několik set kusů, díky vysoké ceně (800-4 000 dolarů) a technickým potížím.

První kazetový videorekordér spatřil světlo světa v Anglii v roce 1972. Byl to Philips Model 1500.Byl 560 mm široký, 165 mm vysoký a 380 mm hluboký.

V roce 1975 dává na trh SONY svůj videorekordér se systémem Betamax, který se prodává zejména v USA. Na konci roku 1977 představuje JVC videorekordér HR-3300 a systém VHS. Nastává válka o ovládnutí trhu, o zisky obou společností. Bohužel tato tržní válka je příkladem, jak naivní jsou ti naši ekonomové, kteří se domnívají, že trh vyřeší vše. Tady ro trh vyřešil tak, že zvítězily zisky JVC a nikoliv technicky lepší řešení společnosti SONY. Ke koci 80. let se videorekordéry s se systémem Betamax prakticky přestaly prodávat, používají se už jen ve videokamerách.

Princip magnetického záznamu obrazu na pásku je z fyzikálního hlediska stejný jako princip záznamu zvuku, který je vysvětlen u magnetofonu. Technické řešení je však mnohem obtížnější, protože musíme zaznamenat daleko více informací. Například pro každý jednotlivý bod, který se pak na kratičký okamžik objeví na televizní obrazovce, potřebujeme na pásku zachytit údaje pro jeho umístění, barvu a jas. Abychom zvýšili množství zaznamenaných informací, pohybuje se páska magnetoskopu rychleji než u magnetofonu a navíc rotují i magnetické hlavy. Právě součet pohybů a hlav zvyšuje počet informací. Původně se používaly 2 hlavy. Přestože se tyto typy namnoze ještě prodávají (bohužel), neodpovídají dnešnímu standartu, neumožňují nahrávku zvuku ve stereu a nahrávají pouze standartní rychlostí. Noderní videorekordéry mají minimálně 4, nebo lépe 6 hlav a umožňují mj. nahrávku poloviční rychlostí, stereo a dabing a střih obrazu.