Předchůdcem tužky bylo olověné pisátko. Vznik tužky byl ovlivněn nálezem přírodního grafitu (tuhy) nedaleko Borrowdale v Anglii v roce 1564, když bouře vyvrátila dub. Objevený materiál byl nazván "plumbago" - imitace olova (název grafit mu dal teprve roku 1779 švédský chemik K. W. Scheele - z řeckého výrazu pro psaní). Místní pastýři využili tuhy ke značení svých stád. Tuha však velmi špinila. Proto byla rozřezávána na čtvercové destičky a ovazována provázkem nebo zapouzdřena dřevem. První ručně vyráběné tužky ve tvaru tak, jak je známe dnes, byly "Crayons d'Angleterre" právě z Borrowdalské tuhy.
   V roce 1662 otevřel v Norimberku malý obchod s tužkami Friedrich Staedtler. V nedaleké vesnici Stein začal v roce 1765 vyrábět tužky Kasper Faber. Tuhu vázal s bavorským jílem. Nedlouho potom, v letech 1790 and 1795, začali podobným způsobem vyrábět tužky Nicolas- Jacques Conte ve Francii a Josef Hardtmuth v Rakousku. Oba se považovali za vynálezce tužky.
   Conte připravoval jádro (tuhu) z rozemletého grafitu, jílu, vosku a přírodních barviv. Tuto směs tepelně upravil a získal tak výborný materiál vhodný k psaní i kreslení. Svoji továrnu - později známou jako Blanzy-Conte Gilbert - otevřel společně se svým bratrem Louisem v roce 1793. "Potomci" tohoto materiálu se ve velké míře používají dodnes.
   Hardtmuth bývá v některých encyklopediích označován jako vynálezce dnešní tužky. Pravda je, že jako člověk spjatý s výrobou keramiky (měl továrnu na výrobu stavební keramiky) našel přirozenou cestu k výrobě jádra tužky stejnou technologií, jakou se vyrábí keramika. Lisoval umělá jádra vyrobená z jílu, práškového grafitu, sazí a organického pojiva. Různým obsahem jílu a různým stupněm vypálení získal jádra rozdílné tvrdosti (tvrdost se označuje čísly nebo písmeny). Josef Hardtmuth získal na svůj objev patentní výměr. Položil základ průmyslové výroby tužek technologií výroby grafitových jader, která nebyla dosud překonána.
   Tužky se vyráběly ve vídeňské továrně na keramiku J. Hardtmuth. Výroba se postupně tak zvýšila, že od třicátých let minulého století se tužky staly jejím hlavním výrobním programem. Proto následovníci Josefa Hardtmutha, Ludvík a Karel Hardtmuthovi, vybudovali novou továrnu v Českých Budějovicích (L. & C. Hardtmuth) a v roce 1848 v ní zahájili výrobu tužek a keramiky. Volba tohoto místa se ukázala velmi výhodnou (dostupnost základních surovin, vhodná poloha na trase první železnice na evropském kontinentě, levná pracovní síla). A tak se továrna od roku 1870 mohla specializovat pouze na výrobu tužek a dalších psacích potřeb.
   Ve zdokonalování výroby pokračoval i Franz Hardtmuth. Uvedl na trh žlutě zbarvenou tužkou s velkým rozsahem tvrdosti grafitového jádra a s vysokou kvalitou. Nazval ji KOH-I-NOOR podle velikého indického žlutého diamantu KOCH-I-NUR, "Hora světla". Tato tužka získala zlatou medaili na světové výstavě v Paříži a dodnes je nejznámějším výrobkem firmy. Žlutá barva se u tužky stala symbolem kvality a tak i jiní výrobci vyrábějí tužky této barvy.
   V letech před první světovou válkou byla českobudějovická tužkárna KOH-I-NOOR největší na světě (měla 5 filiálek a 15 generálních zastoupení po celém světě) a mezi největší a nedůležitější na světě patřila i v období mezi dvěma světovými válkami.
   Kvalita tužky do značné míry také závisí na kvalitě dřeva. Převládajícím dřevem pro kvalitní tužky je dřevo cedrové, které umožňuje dobré ostření a odolává tlakům při psaní. Je ho však potřeba vysušit na vzduchu i v sušárně, napustit voskovou emulzí, namořit a znovu sušit. Teprve pak je možno je obrábět. Jednotlivé fáze výroby tužky je možno vidět např. na stránce http://www.pencils.com/makeit.html. Z jednoho cedrového stromu se průměrně vyrobí kolem 172 000 tužek. Používají se však i jiná dřeva, jako např. vejmutovka nebo lípa.
   Dnešní tužka narýsuje čáru dlouhou 56 km nebo napíše průměrně 45 000 slov a může se 17 krát naostřit. Hrot tužky vydrží tlak 26 MPa (2,6 kg/mm²).
   Dřevěná tužka dosáhla své dokonalosti. Nicméně udržování ostrého hrotu při jejím celodenním používání není jednoduchá záležitost. A tak se postupně začaly objevovat různé konstrukce mechanických tužek. Nakonec se konstrukční uspořádání ustálilo na kovové kleštině zajišťující posuv a držení tuhy (nejčastěji o průměru 2 mm) a na kovovém či umělohmotném pouzdře sloužícímu k držení tužky. Tyto tužky bývají zároveň opatřeny hrotítkem.

Klasický "crayon" či "versatilka" v různých provedeních.
Dole pravděpodobně "válečné" provedení na průměr tuhy 1 mm

   Nejmladší "odrůdou" mechanických tužek jsou tzv. mikrotužky (někdy nevhodně nazývané "automatické": k tomu mají ještě daleko, neboť se nejedná o automatické posouvání tuhy ale pouze o zasunutí nové tuhy). Od klasických mechanických tužek se liší tím, že používají slabší tuhy (např. 0,5 nebo 0,7 mm). Z tohoto důvodu je mechanizmus, který posouvá a drží tuhu (kleština), uvnitř tužky a ven vyčnívá pouze vodicí trubička (u solidních tužek kovová). Tyto tužky jsou velmi vhodné zejména pro techniky, neboť umožňují kreslení ostrých čar a nevyžadují ostření. Práce s nimi je však náročnější, neboť slabá tuha se při větším tlaku láme. A tak pro běžné psaní není nad starý a osvědčený "crayon" . . .

Mikrotužky SCALA 0,5
(obr. převzat ze stránky http://www.koh-i-noor.cz/skolni/automat.htm)

Mnoho zajímavostí o tužkách a jejich sběratelství si můžete přečíst na stránkách
http://www.sbirkatuzek.info.