Železniční trajekt je příkladem toho, že pro dosažení větších zisků je výhodné spojit se i se svým úhlavním konkurentem. Jestliže vodní toky a pohoří lze překonat mosty a tunely, překonat mořské úseky je už obtížnější a v minulosti to bylo nemožné. A tak chtě nechtě musely železniční a lodní doprava spojit své síly. Výsledkem pak byl železniční trajekt.

Prvním takovýmto trajektem, který přepravoval železniční kolejová vozidla, byl kolesový parník "Levithan" ve Skotsku. Provoz byl zahájen 3. února 1850. Jednalo se o trať Edinburgh - Dundee vedenou zátokou Firth of Forth. Na 3 koleje "Levithanu" (výtlak 389 t, délka cca 52 m) se mohlo za čtvrt hodiny nalodit více než 30 vagonů, vlastní plavba trvala 56 minut. O rok později byl ve Skotsku uveden do provozu druhý trajekt, tentokrát přes ústí řeky Tay.

Další zemí, která pomocí trajektů začala řešit problém spojení mnoha ostrovů a ostrůvků svého území, bylo Dánsko. Tady vyplul první trajekt v roce 1872 z přístavu Frederica přes průliv Malý Belt. V roce 1833 byla zavedena trajektová doprava i přes Velký Belt, čímž se propojila dánská metropole Kodaň s kontinentální Evropou. Dánské vnitrostátní trajektové trasy dosáhly postupně několika rekordů. V období mezi oběma světovými válkami dosahoval jejich počet dvou desítek. Zmiňovaný trajekt přes velký Belt byl svoji délkou 25,5 km nejdelším trajektem světa. Od roku 1894 zde sloužilo plavidlo, které kromě funkce trajektu sloužilo i jako ledoborec. Dánové byli průkopníky i v mezinárodní trajektové dopravě. V roce 1892 byla zřízena trajektorová doprava mezi dánským Helsingorem a švédským Helsingborgem. Od roku1903 spojovaly lodě dánské a německé železnice města Gedser a Warnemünde a od roku 1909 je trajektem spojen ostrov Rujana (Rügen) s jižním pobřežím Švédska.

Trajekt na sicilskou Messinu
(převzato z www.kl.unibe.ch/.../faecher/ geo1/messina/messina.htm.)

Velký význam mají i trajekty pro italské státní dráhy. A to jednak při cestě na Sicílii, kde mezi pevninským přístavem Villa San Giovanni a sicilskou Messinou (kde je zajišťována osobní i nákladní doprava) a jednak Civitavecchií a přístavem Golfo Aranci na Sardinii.

Zdálo by se, že “klasické” trajektorové spojení mezi kontinentální Evropou a britskými ostrovy, které mnozí z nás znají, je zde od “nepaměti”. Avšak kupodivu bylo otevřeno až na sklonku I. světové války v roce 1917 a to na trase Southampton – Dieppe v délce přes 200 km.

Moderní trajekty jsou určeny pro přepravu 1 000 a více osob včetně dopravních prostředků. Jejich délka se pohybuje mezi 100-150 m, výtlak je 3-5 tisíc tun, rychlost 30-35 km/h. Mají 7-10 palub, z nichž ty horní jsou určeny pro služby, ve středních jsou kajuty pro cestující a podpalubí slouží pro přepravu vozidel.