Poválečné období bylo charakterizováno sjednocováním základních parametrů televizních soustav v různých státech. Poměrně velké dokonalosti dosáhla anglická soustava, která pokračovala s předválečným, nejmenším počtem řádků, 405. V USA měli od roku 1941 525 řádků, oba poválečné německé státy 625, stejně jako tehdejší Sovětský svaz. Pouze Francie chtěla být nejlepší na světě a tak zanedlouho přešla ze 441 na 819 řádků, i když se tím izolovala od ostatní Evropy. Teprve převaděče soustav z roku 1952 umožnily, aby se Anglie a Francie spojily s ostatním světem. Významným datem v mezinárodní spolupráci byla konference CCIR v roce 1949, kde se uzákonila mezinárodní norma (např. poměr stran obrazu 4:3), v počtu řádků však k dohodě nedošlo. Teprve v roce 1959 byly přijaty právní dohody o televizních systémech.

V předválečném Československu televize oficiálně neexistovala. Pouze radioamatéři poslouchali na svých přijímačích vysílání německé či anglické televize. Přesto i zde bylo vyvinuto fungující televizní zařízení. Jeho autorem byl dr. Jaroslav Šafránek. To první pocházelo z roku 1935 a na dalších pokračoval až do příchodu Němců, kteří pracoviště obsadili.

Teď už šlo vše rychle kupředu. Zatímco v roce 1954 bylo jen 3 833 koncesionářů, v roce 1961 už to bylo téměř 1,5 milionu. K tomuto ve světě neobvyklému růstu přispěla nesporně i ta skutečnost, že už od počátku náš průmysl vyráběl kvalitní a spolehlivé televizní přijímače (i pro vývoz). Ve stejném roce (1961) bylo v tehdejším Československu prakticky stejně televizních přijímačů jako např. ve Švédsku nebo Austrálii.

Ta už samozřejmě byla známa dříve. První jakž takž barevné obrázky předvedl v Glasgowě Baird. Měly plochu jen několika čtverečních centimetrů a byly přenášeny kabelem. O 10 let později dosáhl Baird poměrně jednoduchým technickým zařízením docela obstojné kvality barevných obrázků. Hlavní součástí kamery bylo zrcadlové kolo o průměru 0,5 m a otáčející se 6 000 otáčkami za minutu! Součástí přijímače byla oblouková lampa napájená proudem 150 A, jejíž světlo bylo modulováno, procházelo před filtry a zrcadlovým kolem odráženo na promítací plochu. Barevný obraz bylo dobře vidět ze všech 3 000 sedadel v Dominion Theatre, kde se předvádění konalo.

Není pravidlem, že vždy to první je nejlepší. A tak i tehdy už byly známy lepší barevné televizní soustavy, ale nebyly ještě technicky realizovatelné. Týká se to evropských systémů SECAM, který byl vyvinut a zaveden ve Francii v roce 1957 a soustavy PAL vyvinuté v tehdejším západním Německu, která se později rozšířila po většině evropských zemí a kterou používáme i my.

V bývalém Československu bylo zahájeno barevné vysílání 9. května 1973. Tehdy to bylo v systému SECAM. Vzhledem ke specifickým podmínkám, které umožňovaly přijímat televizní vysílání sousedních západoevropských států (Německa, Rakouska), se u nás tehdy vyráběly a dovážely televizní přijímače schopné zpracovávat signály v obou normách (SECAM, PAL). Proto nebyl přechod na systém PAL po roce 1989 pro mnohé diváky tak “bolestný”.

Dnes už jsme opět v situaci, že se dá říci, že vývoj barevné televize je už v zásadě ukončen. Zbývá snad už jen důsledná digitalizace a plochá obrazovka. Otázkou je multimediální zítřek. Pokud se výrobci televizních přijímačů, počítačů a mobilních telefonů v honbě za zákazníky mezi sebou nepoperou, čeká nás mnoho zajímavého