Když před začátkem 3. stol. př, n. l. zakládali Římané své impérium, byla jedním z prvních úkolů stavba dálkových silnic. Členitost a různorodost terénu přitom činily nemalé potíže. Proto vyvíjeli římští stavební inženýři nové, dosud neznámé techniky. Vynalezli povalovou cestu z nahrubo otesaných kmenů na kůlech nebo dokonce na plovoucích roštech. Na pevné půdě zakládali silnice s vícevrstvým podkladem, který zajišťoval dlouhou trvanlivost silniční pokrývky. V horách pak vytvářeli první silniční tunely (ještě dnes se používá 37 km dlouhý tunel na Via Flaminia). Přes řeka a propasti budovali kamenné obloukové mosty. V době svého největšího rozmachu (2. stol. n. l.) měla římská říše k dispozici přes 100 000 km silnic s milníky, přepřahacími stanicemi pro koně a hostinci k přespání.

Via Appia, jedna z nejstarších římských cest. Původní kamenná dlažba je jen na začátku silnice
(převzato z http://www.dl.ket.org/latin2/gallery/via_appia.htm).

Své cesty dlážděné kameny a vroubeny stromy měli i Číňané. jejich hlavní rozvoj začal kolem r. 220 př. n. l. Do 7. století n. l. se síť rozrostla na nějakých 40 000 km.

Dalším “silničním” impériem byla říše Inků. Jejich silniční síť se rozprostírala od Quita v Ekvádoru přes Cuzco v Peru až do Santiaga v Chile. Zahrnovala 2 paralelní cesty, jednu podél pobřeží dlouhou kolem 3600 km a druhou podél And dlouhou asi 5500 km. Když sem na začátku 16. stol. dorazili Španělé, našli tu 22500 km silnic “obhospodařujících” území o rozloze 1 940 000 km² s téměř 10 milióny obyvatel: pro tehdejší Evropu něco neobvyklého.

Moderní silnice jsou výsledkem práce 2 skotských inženýrů, Thomase Telforda a Johna Loudona McAdama. Telford navrhl vyvýšený střed vozovky aby zajistil její příčné odvodnění a vylepšil způsob stavby silnic použitím štípaného kamene - dlažebních kostek. McAdam pak navrhoval cesty s dlažebními kostkami uspořádanými do pravidelného vzoru.

Champs-Élysées v Paříži
(převzato z http://home.earthlink.net/~thxnosty/europe/europe_paris8.html).

Asfalt byl poprvé použit v roce 1824, když byly umístěny asfaltové bloky na Champs-Élysées v Paříži. Moderní silniční asfalt je prací Belgičana Edwarda de Smedta, který ho vyvinul r. 1872. Téhož roku byl použit v Battery Park a v Fifth Avenue v New Yorku a v r. 1877 ve Washingtonu.

V období prudkého rozvoje automobilizmu po 1. světové válce se hledaly způsoby konstrukce silnice odpovídající tomuto trendu. První takový pokus byl učiněn v Německu roku 1922. Tehdy se realizoval nápad Karla Fritsche, který uvažoval o dopravní tepně sloužící zároveň i jako závodní dráha. Nakonec bylo rozhodnuto, že to bude jen rychlá komunikace s dvěma od sebe oddělenými dvouproudovými vozovkami. Tento pokus byl učiněn v Berlíně a “dálnice”, zvaná podle stavební společnosti AVUS, měřila 10 km.

První skutečnou dálnici vybudovali v roce 1924 v Itálii, a sice mezi Milánem a Varese. Tyto úspěchy iniciovaly stavbu první skutečné německé dálnice z Kolína do Bonu v letech 1929 a 1932. Stavbu dalších dálnic v Německu využil Adolf Hitler ke svým cílům: snížení nezaměstnanosti, propagaci nacionalizmu a operativnosti armády. Začal vytvářet integrovanou dálniční síť známou jako Reichsautobahnen. Začal s dálnicí Frankfurt, Darmstadt, Mannheim. Celý systém zahrnoval 3 severojižní trasy a 3 východozápadní. Dálnice měla dva 7,5 m pruhy oddělené 5 m středním pásem.. Silnice byla navržena pro velké přepravní objemy a konstruována pro rychlosti 150 km/hod. Obcházela města a byl na ní omezený přístup.

Do roku 1932 už měla Itálie přes 500 km dálnice a Německo v roce 1938 dokonce přes 1500 kilometrů (v roce 1942, kdy byla další výstavba zastavena, to už bylo 6500 km). Spojené státy otevřely svou první dálnici v roce 1925, Holandsko v roce 1939. Ve Velké Británii se dálnice prosazovaly pomaleji první úsek byl otevřen až v roce 1958. V České republice je dnes kolem 450 km dálnic.