Není snad jiného koření, kterému by se od dávného starověku věnovalo tolik pozornosti jako šafránu. Už tehdy byl králem rostlin a měl pověst nejlepšího koření, léčiva, voňavky i barviva. Bylo to tajemné a drahé koření, i když nepocházelo z dalekých tropických krajů.

Řekové nazývali šafrán krokos. Podle Homéra i samotný Zeus voníval šafránem, když sestupoval z Olympu. Od Řeků se šafrán dostal k Římanům, kteří mu říkali crocus. Dá se říci, že celý římský starověk byl šafránovým věkem. Vždyť i Herkules byl už jako dítě zavinut v šafránově žlutých plenkách a rovněž Bakchus často nosil šaty po žlutém šafránu. Šafrán byl nepostradatelným kořením, voňavkou a barvivem římských boháčů. S jeho vůní se však setkávali i obyčejní Římané, protože šafránová voda byla rozprašována v amfiteátrech, divadlech i lázních.

Do střední a západní Evropy přinesli šafrán v 11. stol. křižáci vracející se do Francie, Španělska a Itálie. Ve 14. stol. se šafrán dostal do Švýcarska, později pak do Německa a také do Čech. Z té doby také pochází jeho dnešní jméno. Je odvozeno z arabského za fran – “být žlutý”. Jeho pěstování však na mnohých místech Evropy – a i u nás – brzy zaniklo.

Šafrán byl od nejstarších dob nejvyhledávanějším a nejdráze placeným kořením. Od počátku minulého stol. však jeho spotřeba začala v celém světě klesat.