V roce 1935 požádala britská vláda sira Roberta Watsona-Watta, aby prozkoumal možnost vynálezu radiového "paprsku smrti", který by dostatečnou energií roztavil kov nebo učinil letadlo neschopné boje. Watson-Watt předal problém k řešení svému asistentovi Arnoldu Wilkinsovi. Ten vše propočítal a konstatoval, že za stávající úrovně radiové techniky to zatím není možné. Naznačil však a pak výpočty dokázal, že jestliže se radiové vlny odrazí od pohybujícího se letadla, lze přesně určit jeho pozici (tedy stejný způsob jako u netopýrů, kteří létají v naprosté tmě a do ničeho nenarazí, neboť vydávají zvuky o vysoké frekvenci, které se odrážejí od okolních předmětů a pomáhají jim tak určit, kde tyto předměty přesně jsou). Vládní výbor byl touto myšlenkou nadšen, požadoval však jednoduchou praktickou demonstraci, aby se přesvědčil, že myšlenka je reálná. Experiment byl připraven: 26. února 1935 vletěl bombardér Heyford do svazku radiových vln vysílačky BBC v Daventry, která vysílala na vlnové délce 49 m. Přijímací zařízení detekovalo odražené signály a zobrazovalo je na obrazovce. Letadlo bylo identifikováno až do vzdálenosti 8 mil, tj. téměř 13 km! Do prosince 1935 byla schválena výroba prvních 5 ks tzv. CH-stanic (první radary se totiž nazývaly "Chain Home" - "řetězový domov"). Do roku 1939 už fungoval celý řetěz prvních radarových stanic podél východního a jižního pobřeží Velké Británie. Pojmenování "radar" vynalezl S. M. Tucker z amerického námořnictva v roce 1940: je to zkratka z anglického "radio detecting and ranging" - "radiový systém vyhledávání a zaměření". V témže roce už hrál radar nezastupitelnou roli v "Bitvě o Británii" před německou Luftwaffe a později, když byl integrován do stíhaček, bombardérů a stal se součástí pozemních jednotek, stal se klíčovým pomocníkem při nalézání nepřátelských vzdušných i námořních cílů během noci..

Radarový systém se dnes široce využívá v oblasti námořní a letecké navigace, silniční dopravy (měření rychlosti) i meteorologie. Vojenské využití radaru však stále klesá: díky svému principu je snadno zaměřitelný a sám se stává snadným terčem nepřítele. . .

Meteorologický radiolokátor Praha-Libuš (vlnová délka 3,13 cm (9595 MHz), délka impulzu 2 mikrosekundy, opakovací frekvence 250 Hz, dosah 256 km). Slouží k detekci výrazné srážkové oblačnosti a umožňuje odhad okamžitých intenzit srážek. Využívá odraz mikrovln na vodních kapkách a ledových krystalcích ve srážkách a oblačnosti. (obr. převzat ze stránky http://www.chmi.cz/meteo/rad/rad_sit.html)