Historie plnicího pera nemůže začít jinak než namáčecím perem. Namáčecí pero bylo užíváno již písaři egyptských králů před 4 000 lety. Jako materiálu používali nejčastěji husí brko seříznuté do špičky a namáčené do inkoustu rostlinného původu.

Tak to zůstalo až do konce 18. století, kdy se objevilo kovové pero.

Pokusy o výrobu pera s vlastní zásobou inkoustu se sice podnikaly už od roku 1656, (např. Samuel Pepys měl jedno takové v roce 1663. Fungovalo tak, že trubička nad hrotem brka se plnila inkoustem pomocí malého pístu) ale alespoň trochu prakticky použitelná pera přicházela na svět až v 19. století. Plnicí pero na podobném principu (pero s pístkem) zhotovil i vynálezce Folsch v roce 1809. Joseph Bramah nahradil pístek zásobníkem z pružného materiálu, jehož stisknutím se nasával inkoust. Dalším vylepšením na mnoho let byl gumový váček na konci zásobníku (Walter Mosely v roce 1859). Samozřejmě, že s těmito pery byly problémy. Přesvědčil se o tom i americký pojištovací agent Lewis Edso Waterman. Vyplňoval právě pojistku svého klienta, když mu inkoust vytekl z pera na formulář. Pustil se tedy sám do výroby pera, které by fungovalo spolehlivěji.

Ještě předtím však musel vyřešit otázku inkoustu. Druhy, které se tehdy používaly, obsahovaly množství pevných částic (kalu), které sice nevadily při používání namáčecích per, ale u plnicích per způsobovaly jeho zanášení a ucpávání. V tomto smyslu vyhovující inkoust se začal vyrábět teprve v 60. letech 19. století. Objevil se však další problém: inkoust byl velmi agresivní a ocelová pera poměrně rychle korodovala. Bylo nutno se porozhlédnout po jiném materiálu. Na řadu přišlo zlato. To sice korozi bezpečně odolávalo ale bylo příliš měkké, takže se hrot psaním brzy opotřeboval. Hledal se další materiál: Dostatečně tvrdý, pájitelný se zlatem a leštitelný. Volba padla na iridium, vzácný kov, v té době mnohokrát dražší než zlato. Iridium se vyrábělo jako prášek, ten se přetavil do kuliček a ty se pájely na zlatý hrot pera a nakonec tence rozřízly.

Tuto konstrukci si nechal L. E. Waterman v roce 1884 patentovat a od té doby vyráběl první relativně spolehlivá plnicí pera.

Zůstalo však ještě několik problémů, které bylo nutno vyřešit. Ten nejdůležitější spočíval v tom, že inkoust se změnou teploty měnil svůj objem. A tak, pokud si např. majitel dal pero do kapsy, inkoust se ohřál a vytekl. To se podařilo odstranit až na začátku tohoto století . . .

Parker Duofold z r. 1921.
Tímto typem pera psal spisovatel Arthur Conan Doyle příběhy Sherlocka Holmese
(obr. převzat ze stránky http://www.jimgaston.com/parker.htm)