Podle starých knih ze 13. století staří Číňané znali složení vody a v určitém smyslu i povahu atmosféry. Věděli že vzduch má více než jednu složku a že element, kterému nyní říkáme kyslík má sklon slučovat se s mnoha kovy, sírou, uhlíkem ale ne se zlatem. Podle nich lze kyslík získat zahříváním ledku a některých minerálů. Také věděli, že kyslík je jednou ze složek vody.

Roli vzduchu při hoření zkoumal Leonardo da Vinci (1492-1519) a v roce 1669 Mayow. Kyslík objevil roku 1774 anglický chemik Joseph Priestley. Kromě vynikajících prací o plynech je jeho největším počinem právě tento objev. Priestley jej správně pokládal za látku umožňující hoření. Význam kyslíku pro hoření potvrdil později francouzský chemik Antione Lavoisier. Protože kyslík je při obyčejné teplotě poměrně málo reaktivní prvek, musí se reagující látky zahřát na určitou zápalnou teplotu. Tato reakce (hoření) je pak doprovázena vývojem tepla a světla. Ve vlhkém prostředí reaguje kyslík pomalu. Příkladem toho je dýchání organizmů. V organizmu má zvláštní postavení, protože jeho chemické reakce s jinými prvky jsou základním zdrojem energie pro všechny životní procesy.

Latinský i český název kyslíku vystihuje názor platný v době, kdy byl objeven, podle něhož byl hlavní složkou kyselin. Kyslík je součástí atmosférického vzduchu, který ho obsahuje 20,9 objemových procent, voda pak 88,81 hmotnostních procent a zemská kůra 47,3 hmotnostních procent. Skládá se z dvojatomových molekul O₂ a v přírodě existuje i trojatomová molekula O₃, která se nazývá ozon.

Molekula kyslíku

Kyslík se vyrábí frakční destilací kapalného vzduchu nebo naopak frakčním zkapalňováním vzduchu případně elektrolýzou vody.