Mnozí se domnívají, že kompaktní disk vznikl v 80. letech. Ale je pravdou, že začátky jeho vzniku spadají asi do poloviny 60. let. Tehdy James T. Russell pojal úmysl, vytvořit záznamový systém, který by umožňoval neomezené přehrávání bez patrné ztráty kvality nahrávky. Je známo, že např. gramofonová deska se časem obehraje, kvalita záznamu klesá. Také magnetofonový záznam má podobné nectnosti. Proto přišel Russell s myšlenkou záznamu a reprodukce zvuku bezdotykově, předáváním potřebných informací pouze světlem. Jeho způsob však neměl nic společného s optickým záznamem tak, jak jej známe třeba u zvukového filmu. Využil již tehdy známého principu digitálního záznamu. Ten v jeho případě tvořily “body” světla nebo tmy, každý o průměru 1 mikrometru. Jako světelného zdroje použil laseru, “světlo” a “tmu” pak počítačem převáděl na elektrický signál, který byl slyšitelný nebo viditelný. Vytvořil tak téměř perfektní záznam, který se nikdy neobehraje. Na tento svůj systém obdržel Russell 22 patentů. Přestože svůj vynález mnohokrát úspěšně předváděl, investoři i vědci byli velmi skeptičtí. Investice se jim zdály příliš dlouhodobé a zisky příliš vzdálené. A tak tomu bylo až do roku 1980. Výrobní práva koupily společnosti Phillips a Sony. Tyto společnosti provedly některé modifikace systému aby podpořily masový prodej a možnost “domácího” používání. V roce 1981 35 elektronických firem souhlasilo se standardem Phillips-Sony a začal závod ve výrobě přehrávačů kompaktních disků. Na rozvoji těchto přehrávačů má “zásluhu” i “příchod” poměrně levných laserových LED diod. V roce 1986 se už přehrávačů prodalo více než 1 milion. Staly se tak snad nejprodávanějším přístrojem spotřební elektroniky. Kompakty zaplavily svět: Téměř dokonalá kvalita, téměř nezničitelné, kterým nevadí otisky prstů, drobné škrábance a dokonce ani několikahodinový déšť. Ale vývoj se nezastavil.

Veřejnosti už nestačilo mít “jen” dokonalé kompakty firemní produkce. Ta chtěla v 90. letech kompaktní disky také pro záznam počítačových dat a pro vytváření vlastních záznamů. A tak se objevily přepisovatelné kompakty. Bylo tak možno pořídit si zálohu vlastních dat, ale bohužel i dat ostatních, včetně kopií hudebních CD v původní kvalitě. Jako by to nestačilo, technický pokrok umožnil výrobu kompaktů, které se nechají vymazat a nahrát znova: Laserem jedné barvy se provede záznam, laserem druhé barvy se provede vymazání. Jak jednoduché. . .

Digitální záznam zvuku

Edison by se divil, co všechno se vejde na stříbrný kotouč o průměru 12 cm. Zatímco on začínal záznam s několika minutami, dnešní CD může hrát kolem 1 hodiny a použije-li se kompresní formát všeobecně známý pod zkratkou MP3, může CD hrát až 11 hodin. A o tom, že lze na kompakt nahrát nejen “pevné”, ale i “pohyblivé” obrázky, o tom se mu určitě ani nesnilo . . .