Dne 14. listopadu 1891 se v jedné z farem nedaleko Allistonu v kanadské provincii Ontario narodil syn. Farma patřila manželům Bantingovým a syn dostal jméno Frederik Grant. Rodiče si přáli, aby chlapec studoval teologii, ale Frederik se společně se svým synovcem dal na medicínu. Po absolvování univerzity v Torontu sloužil v armádě a po ukončení i. světové války se vrátil vyznamenám válečným křížem. V roce 1920 se přestěhoval do ontarijského Londýna, kde si otevřel lékařskou praxi. To ho však neuspokojilo a tak přijal místo asistenta fyziologie na University of Western Ontario.

Frederik Grant Banting

Tady se Banting začal zabývat myšlenkou, jak izolovat složku slinivky břišní, která působí proti cukrovce. Jak je známo, podstata cukrovky je v tom, že pro nedostatek oné složky (dnes víme,. že je to hormon inzulín) v těle se nemůže v buňkách zužitkovat glukóza (jednoduchý cukr). Glukóza se tak hromadí v těle, a když její množství dosáhne určité výše, přechází do moči. Není-li zjednána náprava, trpí přeměna bílkovin a tuků a nakonec se rozvrátí celá látková přeměna. Neléčení cukrovky může vést ke vzniku některých onemocnění a ke kómatu.

Ve svém hledání “proticukrovkové složky” pokračoval na univerzitě v Torontu, se svolením a za přispění Johna Jamese Ricketse MacLeoda, který tam pracoval jako profesor na oddělení fysiologie. Banting neměl v oblasti výzkumu potřebné zkušenosti a proto mu MacLeod přidělil pomocníka, mladého Charlese Herberta Besta, teprve několikatýdenního bakaláře fyziologie a chemie. Best se stal klasickým příkladem člověka ve “správný čas na správném místě”: za necelé 3 měsíce znal jeho jméno celý lékařský svět a přitom ještě ani nezačal lékařské studium.

Svoji práci začali (květen 1921) studiem literatury týkající se slinivky břišní. Zjistili, že cukrovka byla známa mj. starověkým Egypťanům, Číňanům i Řekům. Zjistili také, že dva Rakušané, Minkowski a Von Mering, v roce 1899 vyvolali cukrovku u psů odejmutím slinivky břišní. Dále zjistili, že již 10 let předtím, v roce 1889, Němec Paul Langerhans objevil, že k této nemoci vede i absence pouze některých buněk slinivky (tzv. Langerhansovy ostrůvky). Ani tato literární “exkurze” předchozích padesáti let marného hledání je neodradila.

Jejich laboratoří byla malá místnost v prvním patře staré budovy v Torontu, která nebyla po určitý čas používána. Místnost byla vybavena pouze základními přístroji a zařízením. Základní myšlenkou jejich práce bylo odebrání zvláštním způsobem získaného extraktu slinivky a vstříknutí tohoto extraktu psům, u kterých byla předtím vyvolána cukrovka. Bylo domluveno, že Banting bude dělat chirurgii a Best biochemické testy na cukr v krvi a moči (za vzájemné asistence). Avšak ani po 7 týdnech nedospěli k uspokojivým výsledkům. Navíc MacLeod byl v tu dobu v Evropě a tak Banting ani Best nedostali výplatu. Banting byl proto nucen prodat svého Forda, aby mohli uhradit výdaje. Teprve na konci července byla poprvé u testovaného psa zjištěna snížená hladina cukru v krvi. To sice potvrzovalo Bantingovu teorii, ale velký důvod k jásotu to ještě nebyl. Bylo nutno teorii potvrdit dalšími pokusy a také MacLeod, který se vrátil z Evropy, trval na tom, aby se celá procedura zopakovala. Výsledky pokusů MacLeoda přesvědčily, a tak byl objev dne 14. listopadu 1921 zveřejněn v torontském Physiological Journal Club a před koncem roku ještě v American Physiological Society.

Přes dosažený úspěch tu však ještě zůstávalo několik problémů, které bylo nutno vyřešit. Především to bylo čištění extraktu a jeho použití lidskými pacienty trpícími cukrovkou. A tak v prosinci 1921 požádal MacLeod o vyřešení těchto problémů biochemika Jamese Bertrama Collipa. Collip nabídku s vděčností přijal a v roce 1922 připravil extrakt (z hovězí slinivky), který již byl použitelný pro lidské pacienty. První m pacientem, který byl úspěšně léčen, byl čtrnáctiletý Leonard Thompson. V témže roce se nabídla Eli Lilly Company v Indianě pokračování ve zvyšování čistoty extraktu a jeho výroby. Výsledky se dostavily už v polovině listopadu a v lednu 1923 ve spojení v Connaught Laboratories už se vyrábělo i relativně dostatečné množství pro klinické účely. "Zázračný" hormon Banting s Bestem nazvali Isletin (zřejmě v souvislosti s Langerhansovými "ostrůvky" - angl. "isles"), později byl přejmenován (pravděpodobně MacLeodem) na Insulin (zřejmě z lat. "insulae" - "ostrovy").

(převzato z http://www.krider.com/prod03.htm)

Přestože výroba inzulínu byla Bantingovou myšlenkou a přestože hlavní zásluhy na jeho objevení patří společně s ním především Bestovi, byla v roce 1923 udělena Nobelova cena za jeho objevení MacLeodovi a Bantingovi. To se Bantingovi tak znelíbilo, že se s Bestem o cenu rozdělil.

Přesto všechno, co Banting pro lidstvo udělal, osud k němu příznivý nebyl. V únoru 1941, během II. světové války, když letěl v bombardéru do Irska pomoci RAF, letadlo začalo mít po 25 minutách letu nad Atlantikem problémy s motorem. Pilot sice letadlo obrátil na pevninu, ale tragédii zabránit nemohl . . .