V 60. letech 20. století, v době studené války, řešili v USA problém, jak zajistit úspěšnou komunikaci mezi vládními úřady, armádou atd. po nukleární válce. Jinými slovy šlo o to, aby při zásahu určitých částí komunikační sítě nepřítelem, zbytek fungoval dále, aby řídící a velitelská síť spojovala město s městem, stát se státem, základnu se základnou. Takový systém však nemohl mít žádná centra, žádné centrální uzly, které by byly snadno zranitelné a jejichž zničení by tak stačilo na vyřazení celé sítě. Pracovníci RAND Corporation tedy přišli s řešením, že tato síť nebude mít žádní centrální řízení a dále bude od samého počátku navrhnutá tak, aby mohla fungovat v “havarijním” stavu.

Podle tohoto principu si budou všechny uzly rovnocenné a každý bude schopen vytvářet, předávat a přijímat zprávy. Zprávy budou rozdělené do částí (paketů) a každá část bude posílána nezávisle. Každý paket si bude hledat cestu nezávisle, uzly si je budou předhazovat tak dlouho, dokud pakety nedorazí na určené místo. Tento způsob “pokusů a omylů” je sice velmi neefektivní, ale podstatné je, že je velmi spolehlivý.

Ale už ve druhém roce se stalo to, s čím původně nikdo nepočítal: místo aby síť sloužila pro spojení výpočtových zdrojů, začala sloužit pro výměnu informací, zpráv i k obyčejné osobní komunikaci.

V 70. letech se síť ARPANETu stále víc rozrůstala, v roce 1972 už počet uzlů přerostl 50. V týchž letech se kromě protokolu používaného ARPANETem začal používat nový protokol TCP/IP. Tímto protokolem se propojovaly všechny nové sítě a původní ARPANET tak zůstával stranou Později se od něho oddělila i vojenská část – MILNET).

V roce 1989 vymyslel anglický počítačový odborník Timothy Berners-Lee pro potřebu laboratoří CERNu nový způsob komunikace – tzv. hypertextové dokumenty. Takovéto texty obsahují odkazy na jiné dokumenty umístěné kdekoliv, třeba na opačné straně Zeměkoule. Protože tento způsob ovládání byl velmi jednoduchý a intuitivní, rychle se rozšířil i mimo CERN. CERN tento programový komplet nazval web – pavučina. Ten je v dnešní podobě – World Wide Web (www – celosvětová pavučina) nedílnou součástí Internetu.

Přes stálý rozvoj byl Internet ještě na přelomu 80. a 90. let minulého století záležitostí výhradně textovou. Teprve rolu 1992 se objevily první grafické prohlížeče, které umožnily zobrazovat obrázky doplňující textové informace, tak, jak to známe dnes.

V roce 1996 už bylo na Internet připojeno na 25 milionů počítačů ve více než 180 zemích. V České Republice se Internet objevuje v roce 1990. Zpočátku to byly jen některé univerzity. Mohutný nástup začal v roce 1995 a prakticky trvá dodnes. To už ale Internet umí mnoho dalších věcí . . .