| Film 4. Širokoúhlý film |
V 50. letech 20. stol. se filmu objevila nová konkurence: televize. Ta stále odlákávala větší počet diváků z kin. V roce 1954 už bylo v Americe kolem 30 milionů televizních přijímačů. Zmenšující se počet diváků znamenal pro studia narůstající výrobní náklady, které se snažily snížit menšími rozpočty.
Televize byla tehdy černobílá a obrazovky byly poměrně malé. Pokud tedy film měl nalákat diváky zpět do kin, musel poskytnout podívanou v bohatých barvách, ve stereofonním zvuku a na široké plátno.
Přitom technika projekce na široké plátno byla znána již z 20. let 20. stol. Plné kasy kin však nenutily studia vytáhnout tuto techniku ze “šuplíků”. Podařilo se to až televizi.
Prvním širokoúhlým procesem byl italský Panoramatico Alberini vyvinutý Filoteem Alberinim v roce 1914 a použitý Enrikem Guazzonim ve scéně filmu Il sacco di Roma v roce 1923.
První vtipné řešení našel roku 1926 francouzský fyzik
Henri Chrétien. Navrhl zvláštní čočku, která se nasazovala na objektiv kamery a promítacího přístroje a která umožňovala zachytit na filmový pás standardní šířky 35 mm obraz dvojnásobné šířky. Běžné kamery měly totiž zorný úhel asi 40°, zatímco jeho vynález, která nazval hypergonar, měl úhel 90°, čímž se více blížil lidskému vidění. O rok později byl hypergonarem natočen Claudem Aurant-Larou natočen film Založení ohně. Jinak o tuto novinku nebyl zájem, odkoupila ji jen společnost MGM, do “šuplíku” samozřejmě. Větší zájem vyvolal Napoleon Abela Gance, rovněž z roku 1927. Gance tu použil systém zvaný polyvision. Tento systém používal pro záznam 3 kamer a pro projekci 3 projektorů. I když Napoleon zůstává jedním z největších filmů němé éry, po stránce technické nic nového nepřinesl. Použití 3 kamer a projektorů bylo sice velmi působivé, ale zároveň velmi drahé a těžko realizovatelné, neboť vyžadovalo mj. i zvláštní kina.Přesto tento systém našel svého pokračovatele. Byl jím Američan
Frederick Waller. Ten použil v roce 1939 svůj systém cinerama. Na vnitřní stěnu kupole promítal obraz z 11 projektorů. Po 2. světové válce svůj systém zdokonalil a zavedl širokoúhlý formát v poměru přibližně 3:1. Film se natáčel 3 kamerami jako u systému polyvision, ale v tomto případě byly kamery synchronizované a celkový obraz tvořil jeden celek. První film v tomto systému se promítal v roce 1952, první celovečerní hraný film až v roce 1962. Cinerama byla u diváků velice oblíbena, byla však rovněž velmi drahá a náročná na to, aby se dala široce využít.
(převzato z www.amps.net/newsletters/ issue11/11_ciner.htm.)
A tak se po čase studia přiklonila k procesu cinemascope, což byl v podstatě oprášený systém Chrétienův. Rovněž používal tzv. anamorfický objektiv, který “stlačoval” dvojnásobně široký obraz do standardního 35 mm políčka. Prvním filmem, využívajícím tento postup, bylo
Roucho Henryho Kostera z roku 1953. Film získal takovou oblibu, že během následujících 2 let většina světových kin přešla na široké plátno. Začala také vznikat celá řada různých systémů. Nakonec v 60. letech přešla studia na systém panavision, který zajišťoval nejjakostnější obraz. 
