Neexistuje snad na zeměkouli jediná civilisovaná země, kde by badatelé nepřipisovali vynález kinematografu – vynálezu, který se stal jedním z nejzávažnějších jevů naší doby – některému ze svých krajanů nebo kde by alespoň netvrdili, že rozhodující kroky v tomto směru byly podniknuty právě v jejich vlasti.

Za prvé dnešní film je nepřímým výsledkem prastarých pokusů, jaké podnikali vynálezci a umělci dávných věků, aby vytvořili buď — jako staří Číňané — stínové divadlo, hru stínů promítaných na bílé plátno připomínající dnešní projekční plochu, anebo sestrojili — jako velký umělec italské renesance Leonardo da Vinci (1452–1519) — cameru obscuru neboli temnou

Přesto však tyto pokusy balancují na pomezí fyzikálních vědeckých výzkumů a magie nebo hry na magii. Do zcela nového vývojového údobí vkročily až v 19. století, kdy se uskutečnilo první veřejné filmové promítání.

Reálný základ vynálezu filmu položily tři pomocné objevy, bez nichž by byl film nemyslitelný. Prvním z těchto objevů bylo ovládnutí elektřiny, nejrozšířenějšího umělého zdroje světla i pohonné síly, uvádějící v pohyb mechanismy. Došlo k tomu roku 1881, kdy vynálezce Tomas Alva Edison postavil první elektrárnu. Druhou složkou byly pokroky bádání na poli optiky a konečně třetí — vynález fotografie.

K rozhodujícímu kroku vpřed v posledních dvou oborech došlo téměř současně. Roku 1824 vydává v Londýně anglický učenec Peter Mark Roget dílo "O zachování obrazu pohybujících se předmětů", pojednávající o vlastnosti lidského oka, bez níž bychom nejen nebyli schopni dívat se na filmy promítané na plátno, ale ani bychom nepozorovali naprosto žádný pohyb ve svém okolí. Tato vlastnost — doznívání zrakového vjemu — se projevuje tím, že pozorujeme-li upřeně libovolný předmět a potom od něho odvrátíme zrak anebo nám tento předmět sám zmizí z očí, na desetinu sekundy uchováme na sítnici jeho obraz. Díky této vlastnosti našeho zraku — pozorujeme-li pohybující se předměty — překrývají se v našem oku dva obrazy — ten, který jsme zachytili před jednou desetinou sekundy, a ten, který vidíme právě v tomto okamžiku. Překrývání obrazů nám umožňuje, abychom si uvědomili jev pohybu, abychom viděli pohyb nikoli jako sta nebo tisíce oddělených, nehybných obrazů, které tvoří jeho etapy, nýbrž jako úkaz trvalý, plynulý a nepřerušovaný.

Rogetův objev položil vědecké základy zkoumání optických jevů a povzbudil experimentátory, aby vymýšleli nejrůznější kouzelné hříčky, jejichž cílem bylo mechanické předvádění pohybujících se věcí. V druhé polovině 19. století se tyto hračky úžasně rozmohly. Jmenovaly se všelijak: stroboskop, zoetrop, bioskop, kinesiskop, kolo života a podobně. Každá z nich vypadala trochu jinak, ale princip byl stále týž. Skládaly se povětšině z nějakého velkého válce nebo bubnu, na jehož stěně, většinou z pruhu papíru nebo pergamenu, byly nakresleny obrázky zachycující několik postupných fází pohybu — například běžícího klokana, vyskakujícího provazochodce nebo cválajícího koně. V bubnu, na který se tyto pruhy navíjely, stál zdroj světla, lampička nebo svíčka. Jakmile se buben roztočil přiměřenou rychlostí, začaly splývat jednotlivé fáze pohybu zachyceného na pásu, a protože byly zezadu prosvíceny, objevovaly se výrazně “děj” jednoho pohybu, skoku nebo kroku vykonaného postavou nakreslenou na pásu.

Ve stejné době, kdy se pod vlivem Rogetova vynálezu hromadně vyskytovaly tyto optické hračky, zahájil francouzský chemik Joseph Nicéphore Niepce práce na vynálezu fotografie. Šlo mu především o objevení takové chemické látky, na niž by se dal automaticky zachytit jakýkoli předmět vnějšího světa. Niepce začal se svými pokusy roku 1822. Od roku 1826 mu v jeho hledání pomáhal chemik a zároveň divadelní výtvarník Louis Gaguerre. Po Niepceově smrti roku 1833 pokračoval Daguerre samostatně v jeho díle. Daguerrova práce byla korunována úspěchem, takže roku 1839 předvedl francouzské akademii věd první fotografii. Představovala zátiší zachycené na postříbřené destičce, potažené jodidem bromitým. Tyto snímky, fixované zpočátku na skle, nikoliv na papíru jako dnes, dostaly podle jména vynálezcova název daguerrotyp.

V řadě vynálezců a předchůdců kinematografu má své čestné místo i český fyziolog Jan Evangelista Purkyně (1787–1869). Sestrojil, již ve čtyřicátých letech 19. století, přístroj zvaný kinesiskop, kde poprvé uplatnil rotační uzávěrku, dodnes užívanou. Kolem roku 1861 zavedl krokový posuv obrázkové série. Na sklonku života se Purkyně pokoušel zachytit pohybové fáze fotografickou cestou, jak je vidět na kotoučku s vlastním vědcovým portrétem. Přísluší mu i další prvenství: předváděl vědcům a posluchačům “tepající srdce” a “krevní oběh”.

Purkyňův kinesiskop
(převzato z http://www.cuni.cz/forum/fukVI03/slepjeje.html.cs.us-ascii)

Spojením zkušeností nabytých různými vědci, kteří se zabývali optickými hračkami, s vynálezem daugerrotypu mohl se pochlubit knihkupec “obrácený” na fotografa, Angličan Eadweard Muybridge. Dosáhl roku 1878 výsledku, jenž má již neuvěřitelně blízko k opravdovému filmovému záběru. Zachycuje totiž pomocí 12 a později 24 fotografických aparátů čtyři fáze běhu cválajícího koně. Takto, místo ručně malovaného pásu ze stroboskopu nebo zoetropu, vzniká předchůdce dnešního filmového pásu, na němž jsou obrazy zachycovány fotograficky. K vlastnímu filmu zbývá pouze udělat několik krůčků. Hlavní překážka, kterou bylo nyní třeba odstranit, je destička, na níž Daguerre fixoval své daguerrotypy. Je skleněná, čili nedá se natáčet na kotouč, je tuhá a nepraktická, neboť – jak vynálezci brzy zjistili – aby obrázky vytvořily reálnou iluzi pohybu, muselo jich za 1 sekundu před objektivem projít minimálně 16. Na to byly příliš těžké a křehké.

Tyto nesnáze se snažilo překonat několik vynálezců a je velmi těžké zjistit jejich prvenství a konkrétní přínosy. Jejich prvním krokem bylo použití papírového pásu místo skleněných desek. Mezi tyto vynálezce patřil Francouz Étienne-Jules Marey, jehož fotografická “puška” byla schopna zhotovit až 100 snímků za sekundu, papírový film se však nenechal promítat. To se snažil vyřešit Angličan: William Friese-Greene, který dlouho dělal pokusy s nasycováním a napouštěním papíru oleji (aby mu propůjčil trvanlivost, měkkost a průsvitnost) a hledal nové vhodné materiály pro snímky. Jeho vynález mu nepřinesl žádný prospěch, právě naopak, zavinil, že několik posledních let svého života strávil ve vězení pro dlužníky.

Zdá se, že první filmy byly natočeny kamerou patentovanou v Anglii roku 1888. Autorem patentu byl Louis Aimée Augustin Le Prince. Dochovaly se části 2 filmů, první byl snímán rychlostí asi 11 snímků za sekundu, druhý kolem 20 snímků za sekundu a s použitím tzv. maltézského kříže dokonale zaručujícím krokový posuv papírového pásu. Oba filmy byly nasnímány na zcitlivělé pásy papíru široké 5,5 cm.

Budoucnost však patřila materiálu zcela průhlednému a pevnějšímu. Takový materiál však už přibližně jeden rok existoval. Byl to celuloid, vynález amerického amatérského fotografa Hannibala Goodwina. Toho si všiml další Američan George Eastman a začal z něho vyrábět filmy pro své fotografické přístroje Kodak.

Le Princovi se podařilo získat tento film a sestrojil nový promítací přístroj, který chtěl předvést v New Yorku. 16. září 1890 nastoupil v Dijonu do vlaku do Paříže. Tam však nikdy nedorazil . . .

Kinematograf ve studiu "Černá Máry"

A tak to byl asistent známého vynálezce Thomase Edisona Skot William Dickson, který v roce 1891 vytvořil první komerčně použitelnou filmovou kameru – kinetograf - na celuloidový film. O 2 roky později dokončil kinetoskop, přístroj, ve kterém pohyblivé obrazy mohla v něm pozorovat pouze jediná osoba a navíc ještě pod lupou (byla to vlastně prohlížečka). Vynález však dochází takové obliby, že Edison zakládá zvláštní studio Black Maria (Černá Máry), kde vyrábí stále nové a nové filmy pro své kinetoskopy, které za poplatek zpřístupňuje široké veřejnosti.

První komerční konetoskop
(oba obr. převzaty z  http://www.acmi.net.au/AIC/MAGIC_MACHINES_4.html)

Zřejmě však ani předvídavý Edison nečekal, že jeho přístroj bude mít nějakou významnější úlohu, a tak když patentoval svou filmovou kameru a kinetoskop, do něhož zavedl normalizovaný celuloidový pás šíře 35 mm (tento standard se udržuje na celém světě dodnes), neuznal za vhodné doplatit 150 dolarů za mezinárodní patent. A to umožnilo jiným podnikatelům těžit z jeho vynálezu.

Mezitím se v Evropě vyskytl další pozoruhodný vynálezce. Byl to Francouz Emile Reynaud, který zahájil roku 1876 svou činnost vynálezem další optické hračky, nazvané praxinoskop. Později, po jejím zdokonalení, otevřel Reynaud roku 1892 v pařížském Grévinově museu Optické divadlo, kde začal promítat — obsluhuje sám svůj projektor — filmy, které nazval světelnými pantomimami. Po technické stránce připomínalo Reynaudovo promítání pantomim dnešní kino: obrazy se objevovaly na projekční ploše. Jenže Reynaud neužíval fotografických snímků a celuloidového pásu, nýbrž obrázků vlastnoručně malovaných na papírový pás.

Takto, ještě před definitivním vyvrcholením pokusů vedoucích k vynálezu kina a filmu v dnešním slova smyslu, vznikl kreslený film, protože tak musíme nazvat Reynaudovo Optické divadlo. Představení v tomto divadle došla u pařížského publika mimořádné obliby a první kreslené filmy shlédlo mnoho tisíc diváků. Smrtelnou ránu jim zasadilo teprve skutečné vynalezení kinematografu, který Reynauda samého uvrhl na dno bídy. Vynálezce umírá roku 1918 v jedné z podřadných pařížských nemocnic, opuštěn, utrápen nemocemi, v krajní nouzi. Před smrtí zničil své přístroje a většinu filmů, které sám nakreslil.

Až na konci dlouhé řady vynálezců a experimentátorů, z nichž jsme na tomto místě vzpomněli pouze několik jmen, objevili se lidé, jimž se dostalo údělu shromáždit plody dlouholetého hledání vědců a badatelů, umělců, maniaků posedlých pohyblivými obrázky, podnikatelů i chudých nadšenců. Byli to dva francouzští měšťané, jejichž podobizny si dodnes můžeme prohlédnout na jednom z prvních filmů světa — bratři Louis a Auguste Lumierové.

Bratři Louis a Auguste Lumierové

Zvlášť vytištěným plakátem informovali pařížské publikum, že dne 28. prosince 1895 v lokále Grand Café lze spatřit předvádění nového přístroje na ukazování pohyblivých obrazů na plátně, přístroje nazvaného tvůrci kinematograf. Plakát oznamující představení zdůrazňoval, že “aparát vynalezený pp. Augustem a Louisem Lumiery umožňuje zachytit díky bleskově po sobě následujícím snímkům všechny pohyby, jaké se v dané chvíli odbývají před objektivem, a pak je ukázat celému sálu v pohybu i v přirozené velikosti”.

Přes lákavou reklamu neměl vlastně nikdo jistotu, zda se vynález bratří Lumierů ujme. Nejlepším důkazem může být opatrnost, jakou projevil majitel oné kavárny Grand Café, kde se konalo prvé předvádění kinematografu: místo dvacetiprocentního zisku, který mu nabízeli bratři Lumierové z každého představení (lístek do tohoto prvního kina stál jeden frank), onen prozíravý obchodník dal přednost třiceti frankům denně v hotovosti bez ohledu na návštěvnost. A opravdu, prvního dne promítání, 28. prosince 1895, mohl být na svou prozíravost hrdý. V pokladně se totiž shromáždilo pouhých 35 franků. Avšak o tři týdny později si ubohý majitel kavárny určitě rval vlasy, když viděl, jak jeho smluvní partneři denně shrábnou po dvou tisících franků!

Přestože datum 28. prosince 1895 bylo celkem všeobecně přijato za počátek historie filmu a že se za jeho vynálezce zpravidla uznávají bratři Lumierové, spor o vynalezení filmu zůstal nerozhodnut. Náhoda tomu chtěla, že téhož roku 1895 s prvním předváděním filmů vystoupili ve Spojených státech amerických Le Roy, Latham a synové, Armat a Jenkins, a v Německu Anschütz a M. a E. Skladanowští, nepočítajíc přirozeně všechny ostatní, kteří ve svých zemích zahájili podobné podniky v roce 1896 a v letech pozdějších, často zcela nezávisle na bratřích Lumierech, neboť jejich kinematograf přece nikdy předtím neviděli.