Ne vždy byl cukr bílý a ne vždy kostkový nebo krystal (převzato ze stránky
http://www.madeira-island.com/museums/sugar_museum/museum_city_of_sugar.html)
| Cukr |
Původně se sladilo medem. Nejdříve medem divokých, později domácích včel. Své pokrmy sladili medem i Řekové a Římané, přestože znali šťávu z cukrové třtiny, kterou dováželi - i když v malém množství - z Indie (kam se dostala z Polynézie, kde byla zřejmě p
oužívána nejdříve). Římané jí říkali saccharum a používali jí jako lék.Používání této šťávy v Indii dokládá perský král Dáreios I., který - když roku 510 př. n. l. obsadil severozápadní část Indie - se zmiňuje o tom, že tam našel "rákos, který dává med bez včel". Jako mnohé jiné objevy, i výroba třtinový cukr byla pečlivě střežena a utajována. Mimo jiné především proto, že tak mohl být cukr vyvážen s velkým ziskem.
Teprve velká expanze Arabů v 7. stol. n. l. vedla k prolomení tohoto tajemství. Když v roce 642 n. l. obsadili Persii, poznali tam cukrovou třtinu i výrobu cukru z ní. S postupem expanze se jeho výroba rozšířila i do ostatních okupovaných zemí, včetně severní Afriky a Španělska (i to špatné je k něčemu dobré).
Pro zbytek Evropy objevili cukr Křižáci v 11. stol. Když se vraceli domů, s nadšením vyprávěli o tomto "novém koření". První záznam o cukru v Anglii je z roku 1099. Tehdy i v dalších stoletích však byl luxusním zbožím: např. ještě v roce 1319 se v Londýně prodávala "libra za 2 šilinky", c
ož v dnešních cenách odpovídá přibližně 100 $ za 1 kilogram!
Ne vždy byl cukr bílý a ne vždy kostkový nebo krystal (převzato
ze stránky
http://www.madeira-island.com/museums/sugar_museum/museum_city_of_sugar.html)
Ještě v 15. stol. byla snad jediná evropská rafinérie v Benátkách. Cukru se stále ještě vyrábělo velmi málo. I to zřejmě přimělo Kryštofa Kolumba k tomu, aby na svoji cestu za moře s sebou i sazenice cukrové třtiny. Na druhé straně je to však nepochopitelné, neboť při jeho přesvědčení, že Amerika je Indií, by vlastně "vozil dříví do lesa". Na novém kontinentu se jí dařilo velmi dobře a tak se tam poměrně brzy velmi rozšířila a americký “třtinový
průmysl” byl na světě. První dodávky do Evropy přišly v roce 1554 z Kuby a Mexika.
Výroba cukru poměrně rychle vzrůstá. V roce 1750 bylo jen v samotné Anglii 120 rafinérií. Jejich kapacita však byla 30 000 tun. Poptávka však byla tak veliká, že ani to nestačilo. Cukru se začalo říkat “bílé zlato”.
Cukrová třtina však nebyla jediným zdrojem výroby cukru. V
roce 1605 poprvé získal Francouz Olivier de Serres cukr z řepy, která žila jako divoká rostlina na mořských pobřežích. S větší výrobou se však začalo až na začátku 19. stol., kdy chemik F. K. Achard vyšlechtil ve Slezsku odrůdu, které se říkalo slezská bílá. Krátce nato postavil Archard i první cukrovar. Moc se ale té novince nevěřilo: třtina je třtina. Teprve za císaře Napoleona se všechno změnilo. Když válčil s Anglií, zakázal s ní obchodní styky. Anglii to sice příliš nevadilo, ale kontinentální Evropa se musela obejít bez zboží ze zámoří. A tedy i bez cukru. Tak nastala pro řepu velká chvíle: cukrovka a cukrovary na cukr z řepy slavily triumf. Do Anglie však “dorazil” ve větším množství až v době I. světové války, která tak Angličana donutila “ochutnat” cukr z řepy.
(oba obrázky převzaty z www.btsnet.com.pl/cukier/historiae.htm)
Dnes se cukr vyrábí v mnoha zemích světa. Za rok se ho vyrobí kolem 120 miliónů tun, přičemž toto číslo každý rok narůstá téměř o 2 milióny tun. Z toho 3 výrobci – Evropská unie, Brazílie a Indie – vyrobí kolem 40% tohoto množství.
