Ačkoliv se všeobecně soudí, že vynález kontaktních čoček spadá někam do poloviny 20. století, pravdou je, že první zmínky o kontaktních čočkách byly učiněny již téměř před 500 lety. Byl to, jako v mnoha jiných případech, “všeuměl” Leonardo da Vinci, který už roku 1508 načrtl a popsal několik druhů těchto čoček.

S popisem rohovkových čoček přišel o více než století (1632) později i Francouz René Descartes. Jeho myšlenku však rozvíjí a realizuje teprve Thomas Young roku 1801. Využívá k tomu krátké skleněné trubky naplněné vodou a provádí tak korekci svého zraku.

Roku 1827 přichází anglický astronom John Herschel s myšlenkou broušení kontaktních čoček, aby dobře přilehly k očnímu povrchu. Avšak teprve roku 1887 německý foukač skla z Wiesbadenu F. E. Mülller začal vyrábět čočky určené k přikládání na oko a okem snesitelné.

Důležitým krokem ve vývoji kontaktních čoček byla zpráva o jejich použití vypracovaná Švýcarem A. Eugenem Fickem roku 1888.

(převzato z http://aao3.aao.org/member/clinical/online_education/prov5/pvset5_o.html)

Americe představil kontaktní čočky optik William Feinbloom z New Yorku roku 1936. Z obecného hlediska však bylo důležitější to, že použil pro jejich výrobu plastickou hmotu.

Otto Wichterle

Zásadní obrat v použití vhodného materiálu pro kontaktní čočky byl učiněn až v 50. letech a to v Čechách. Od roku 1952 se profesor Vysoké školy chemicko-technologické v Praze Otto Wichterle začal zabývat syntézou síťovaných hydrofilních gelů, které vodou bobtnají, s cílem najít vhodný materiál pro oční implantáty. Podařilo se mu připravit gel, který pohlcoval až 40 % vody, měl vhodné mechanické vlastnosti a byl průhledný. V roce 1958 byl Wichterle jmenován ředitelem nově vzniklého Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. Budova ústavu se však teprve stavěla a tak rozhodující pokusy s převedením hydrogelů do vhodného tvaru oční kontaktní čočky musel profesor Wichterle provádět doma. Posloužila mu k tomu dětská kovová stavebnice “Merkur”. Z ní si postavil první prototyp odstředivého odlévacího zařízení. Poháněl ho dynamkem z jízdního kola napájeného zvonkovým transformátorem. Na tomto jednoduchém zařízení odlil první 4 čočky, které nedráždily oko. Za několik let se tyto měkké, hydrofilní čočky rozšířily do celého světa.

(převzato z http://depts.washington.edu/ophthweb/contactpic.html)

Přes všechny výhody, měly tyto čočky jednu nevýhodu: nemohly se nosit více dní vcelku. Tento problém vyřešily teprve nové čočky, které se dostaly do distribuce v roce 1981, o rok později se objevují tzv. bifokální čočky. O 9 let později, v roce 1991, se objevují čočky “na jedno použití”, které se sice mohou nosit nepřetržitě 14 dní, ale pak se musí vyjmout a dále se už nemohou používat (od roku 1996 i s ultrafialovým filtrem). To je na jedné straně pohodlí pro ty, kdo je potřebují, ale nelze se ubránit dojmu, že je to především velmi výhodné – přesně v americkém stylu – pro ty, kteří je vyrábějí.