Ano. Římané používali beton zcela běžně a ve velkém (zejména za císařství). Je sice pravda, že určité druhy betonového zdiva se používaly už v Řecku a dokonce ještě i v Egyptě, bylo to však použití ojedinělé a upřímně řečeno, “nebylo to ono”. Beton se stal betonem až za Římanů. Do určité míry jim v tom pomohly přírodní podmínky, zejména sopečná oblast na západ od Neapole, poblíž dnešního přístavního města Pozzuoli. Tam bylo možno nalézt jemný prášek (tzv. poculán), který po smíchání s vodou ztvrdl. Toto ztvrdnutí bylo způsobeno vzájemnou chemickou reakcí mezi práškem a vodou. Římané si cenili zejména 2 vlastností betonu: velké pevnosti a velké odolnosti proti vodě. Betonu používali tak, že vzniklou betonovou maltu smíchali s drobnými kameny či úlomky cihel a udusali nebo nalili do dřevěného bednění, případně mezi vnější a vnitřní lícní zdivo, které tak vlastně tvořilo “bednění” (tedy stejným způsobem, jakým se ještě v nedávné době používal tzv. škvárobeton). Římané používali beton zejména při stavbě lázní, mostů a akvaduktů: mnohé stojí dodnes.

Tak, jako v mnoha jiných oborech lidské činnosti, i zde se zánikem římské říše začíná tisíciletá doba “temna”.

A tak teprve roku 1796 vyrobil Angličan James Parker tzv. románský cement. Přivedl ho k tomu objev Johna Smeatona, že hlinitanová vápna dávají i pod vodou tvrdnoucí maltu. Podle svého objevu postavil roku 1774 Smeaton v Eddystonu maják. Tak se znovu v novověku objevuje stavební materiál, kdysi běžně používaný . . .

To už ale Evropa rok zná tzv. portlandský cement, který svými vlastnostmi daleko převyšuje všechny předchozí. Jeho vynálezcem byl Angličan Joseph Aspdin. Jeho praktickému využití a rozšíření však zprvu bránily nedokonalé výrobní postupy. Teprve před koncem 19. století mohla výroba nabídnout solidní portlandský cement, i když jeho cena byla téměř trojnásobná oproti “normálnímu” cementu.

Ale ani velká pevnost portlandského cementu nemohla naplnit všechny sny odvážných architektů. A to z toho prostého důvodu, že pokud hovoříme u betonu o pevnosti, vždy máme na mysli pevnost v tlaku. To věděli “již staří Římané” a pole toho konstruovali své stavby (např. valená klenba). Pokud je beton namáhán tahem, beton neobstojí. Pokud však projektanti chtěli stavby zeštíhlit a “provzdušnit”, bez “tahu” se neobešli. A tak přišel ke slovu tzv. předpjatý beton nebo-li železobeton. Svoji myšlenku, vyztužit beton ocelovými (ne zcela správně železnými) pruty, si sice nechal francouzský inženýr Lamblot patentovat už v roce 1855, ale éra železobetonu začala teprve s příchodem 20. století, kdy začal realizovat svá díla francouzské moderny August Perret. Již v roce 1903, při realizaci obytného domu v Paříži, vytvořil prvý železobetonový skelet. Užití tohoto skeletu mu umožnilo dosáhnout řady výhod v řešení dispozice domu (s krásným výhledem na Sienu a Eiffelovku). O 2 roky později zkonstruoval budovu patrových garáží, tentokrát jenom ze železobetonu a skla.

Myšlenka železobetonu byla geniální. Dává totiž dohromady 2 materiály, které se ideálně doplňují mechanickými i fyzikálními vlastnostmi. Zatímco beton zvládá velké namáhání v tlaku (samotný ocelový prut by byl namáhán na vzpěr a “ohnul” by se), ocelový prut zase zajišťuje dostatečnou pevnost při namáhání v tahu (samotný beton vzhledem ke své struktuře být namáhán na tah prakticky nemůže). Přitom oba materiály mají stejnou tepelnou roztažnost.

Výhody železobetonu byly na počátku 20. století rychle aplikovány i v inženýrských dílech. Soustavně se rozvíjely konstrukce železobetonových mostů, které nabývaly specifického tvaru a subtilními profily i nové elegance. Postupně byl železobeton používán i ke konstrukci velkých hal bez vnitřních podpěr. Svědčí o tom významná tvorba francouzského inženýra E. Freyssineta, který již v roce 1916 začal realizoval obrovité hangáry pro vzducholodě na letišti v Orly u Paříže.

Ze staveb po II. světové válce je známa sportovní hala v Římě P. L. Nerviho a A. Vittelozziho z roku 1957 a zejména kontraverzní Utzonova budova opery v Sydey, která se stala symbolem města. Ze staveb realizovaných na našem území je možno jmenovat např. známý a projekčně výborně řešený Žďákovský most.