1.

Lékařské vědě jsem se programově vyhýbal řadu let. Jenže nakonec si stejně pro mě přijeli. A taky odvezli, za vítězného ryku klaksónů a sirén.

(V jednom jsem ale přece jen trochu zabodoval: Na těle jsem měl běloskvoucí, nové slipy!)

V ortopedické ambulanci jsem vylíčil ošetřujícímu lékaři, co se mi stalo. Nejprve se zajímal o to, jestli jsem nebyl po svém pádu v bezvědomí. Pak prohlásil, že jsem pitomec, či cosi v tom smyslu. Ubezpečil jsem ho, že mi neříká nic nového, ale myslím, že ho to moc nepotěšilo, protože jsem ho zdržel od odjezdu na zasloužený víkend, jak poznamenal.

To jsem si pořád ještě myslel, že se ještě ten den dostanu po ošetření domů. Tedy do "kvéčka", kde přechodně přebývám. Jenže vzápětí jsem již frčel na rentgen. Jízda vleže na vozíku dlouhými chodbami sem a tam, s orientací podle stropních podhledů byla vcelku zajímavá. Když se však místo podhledů se zářivkami začaly na stropě objevovat nezakryté instalační trubky, měl jsem pocit jestli snad mě v rámci zkrácení léčebného procesu nevezou rovnou do nemocniční spalovny.

V tu chvíli jsem si slíbil, že hned v pondělí podám na ředitelství nemocnice svůj veledůležitý zlepšovací návrh: Aby totiž na stropy všech chodeb umístili v pravidelných intervalech nápisy:

Člověče bojuj! Nevzdávej to!

 2.

Dobře to ale dopadlo a rentgenové oddělení jsme nakonec našli. Dokonce jsme ho navštívili ten večer třikrát, buďto si mě tam oblíbili, nebo jsme cestou ztratili snímky, už nevím.

Pak mě ještě vezli na počítačový tomograf, kde se mnou v tunelu značky TOSHIBA dlouho šukali sem a tam.

Na operační sál to je z ortopedické ambulance jen kousek. Pana primáře Holuba jsem ujistil, že jsem jedl naposledy někdy před šesti hodinami, a pak už ze mě sestřičky stahovaly i ty poslední zbytky oděvu. Přišlo mně to poněkud trapné a jen tak tak jsem stačil učinit prohlášení, že potřebuju být co nejdříve nazpátek v Q-klubu, protože tam mám spoustu práce! Pak mi ale nasadili masku a v tu ránu jsem spal…

 3.

Probudil jsem se na nemocničním pokoji a moc do srandy mi nebylo. Všechno mě bolelo a dozvěděl jsem se, že mám nejen otevřenou zlomeninu levé ruky v loketním kloubu. ale taky zlomenou křížovou kost a že bederní obratel T8 není v nejlepším stavu. V nemocnici si poležím nejméně 6 až 8 týdnů a moje otevřená zlomenina ještě může být sakra komplikovaná.

Ležím na lůžku a přemýšlím, jak to udělat s provozem v Q-klubu. Od začátku za mnou chodí denně kolegyně a kolegové, domlouváme se nakonec na částečné redukci činností a taky na nočních hlídkách.

Noci jsou pro mě utrpením. Dokážu ležet jen ve dvou polohách. Střídám je, už nevím jak si lehnout, pak vynalézám třetí, komplikovanou polohu, na chvíli pomáhá. Jenže moje postel při každém pohybu troubí jako trubka. Po dlouhém hledání a belhání nacházím příčinu: O zeď vrže roura, která je součástí "šibenice" pro snadnější vstávání. S vypětím všech sil odtahuji postel od zdi a brzdím kola. Starý debrujár si musí umět vždycky poradit!

S jekotem Viktorky ze sousedního pokoje si však poradit neumím.

Denně dostávám pět infuzí, jsou to antibiotika kvůli snadnějšímu hojení. Jenže po pár dnech už mám pravou ruku celou rozpíchanou a taky už nemůžu jíst. Vezou mě na internu, tlak 130/70, EKG říká že mám srdce v pořádku, žaludeční nevolnost je prý z přemíry léků.

První dny mi krásné sestřičky pomáhají s mytím, je mi trapně. Za několik dní už ale osobní hygienu opět zvládám sám. Přitom jsem našel pevný bod, který hledal Archimédes, když chtěl pohnout Zemí. Jsou to zabetonovaná madla na nemocničních záchodech!

Přinesli mi berli, pak francouzskou hůl, potom i korzet. Trénuji chození na tři doby: 1.berle - 2.(horší) levá noha - 3.(zdravá) pravá noha. Pak to zkoušíme i do schodů. Korzet se mi neustále uvolňuje, opravuji si ho sám.

Dostávám na pokoj stařičký laptop, postupně se vzmáhám k psaní nejdůležitějších dopisů.

Ukazuje se, že skvělým společníkem do nemocnice je kapesní FM přijímač. Má předvolbu pro 11 stanic a se sluchátky poskytuje výborný stereo poslech. Pan Conrad mi ho prozíravě poslal právě den před úrazem.

Přesně týden po úrazu jsem měl Živý Sen. Normálně se mi snad sny ani nezdají, nebo je vzápětí zapomínám. Tento byl ale natolik výrazný, že na něj nemohu zapomenout:

Vím, že je to v Berouně, na všech ulicích je voda po kolena, dívám se skrz výkladní skříně ven, všude krásná architektura v klasicistním slohu, bílý mramor, dřevěné obklady interiérů. Vidím velikou čtvercovou fontánu, kolem je kolonáda, lidé tu postávají a dívají se na ostrovy se sochami, které jsou symetricky ve fontáně rozmístěny. Čtverec není dokonalý, v jednom rohu je skála, po ní stéká v kamenných korytech voda, obří zlaté sochy, které stojí u koryt, se v pravidelných intervalech kácí, padají do koryt. Po chvíli sochám upadne hlava, socha se rozlomí, vylezou z ní malí, černí, nazí lidé, kteří skáčí po hlavě se skály do vody. Kolem se prochází malý mužíček ve skořicovém sáčku, ve zlaté špičce má cigaretu LIPA, důležitě ukazuje na své jméno "Jaroslav Šimáček", napsané zlatým písmem na skleněné tabuli, skrz kterou se na to všechno dívám, říká mi, že za fontánu už dostal jednu Nobelovu cenu a teď ještě dostane druhou.

4.

Po 18 dnech mě na moji žádost z nemocnice propouštějí (sláva!), vezou mě sanitkou do Q-klubu, cestou vidím Pána, Co Holí Mrtvoly. Tak to ne, ty si na mě ještě počkáš!

V klubu na mě čeká štos nevyřízené korespondence, musím předělat výroční zprávu, napsat projekty na integraci romské mládeže, a hlavně vypracovat žádosti o dotaci na rok 2000, a taky konečně začít s instalací slunečních kolektorů, a taky dokončit a zahájit v Q-klubu činnost Informačního centra pro mládež, a ještě postavit prototyp vitriny do Galerie mladých projektů…!

Práce nečeká. Všechno mi jde jaksi ztuha, ale je to lepší, než aby se úkoly ještě víc nahromadily. Občas se jdu projít. Levou ruku v sádře a na šátku, korzet přes tričko, ploužím se v Q-klubu po chodbách, připadám si jako hybrid mezi Bílou Paní a Bezhlavým Rytířem.

 5.

Tady Ondřej zkouší ještě původní verzi CB5A, s pohonem na přední kolo,
řízení zadní dvojice kol bylo pomocí tažného ocelového lanka a vratné pružiny.

Přepracovaná verze CB5B, již s řízením pomocí táhel.

Začínám s testem samohybu CB5B…

… a takhle to dopadlo. Ujel jsem sotva deset metrů, najel na obrubník, nezvládl řízení a rovnováhu. (Obrázek pohotově udělal David Helešic.)
Za okamžik přiběhly dvě slečny, účastnice křesťanského setkání na Svaté Hoře a pomohly mi, společně s Ondřejem Stašem.

Dnes už je CB5B upravena do verze CB5C. Sedadlo jsme podstatně snížili, a taky přidali dvě stabilizační kolečka. Je to sice "paskvil", ale je už výrazně bezpečnější. Do budoucna se však zaměříme na konstrukci CB spíše psích výšek. Zkušenost je cenná tím, čím se za ni platí. Tahle byla zaplacena poměrně draze.