Co můžeme udělat pro rozvoj talentů 2. díl

Co můžeme udělat pro rozvoj talentů
2.díl

Zkušenosti s problémy výrazně nadprůměrně inteligentních dětí na počátku školní docházky (ale i v mateřských školách) vedly psycholožku dr.Laznibatovou z VÚDPaP v Bratislavě k založení školy pro nadané děti. Do této školy jsou přijímány děti, které jsou ve všech použitých testech rozumových schopností výrazně nadprůměrné, umí číst, psát, tiskacími písmeny a počítat do sta, bez ohledu na věk. Ve třídě je 15-16 dětí. S dětmi pracují většinou dvě učitelky, někdy i lektor (například matematiku učí odborník z matematicko-fyzikální fakulty). Během vyučování mají děti možnost relaxovat, dbá se na to, aby se nenudily, ale také nebyly přetěžovány. Prostřednictvím samostatně zpracovaných témat seznamují ostatní s oblastí svých zájmů. Předepsané učivo 1.stupně ZŠ zvládly tyto děti během tří let, takže po prázdninách bude výuka pokračovat podle připraveného projektu 2. stupně ZŠ. Protože velmi nadané děti jsou často i emocionálně vnímavější a některé jsou sociálně méně přizpůsobivé, budou o ně pečovat dva psychologové a jeden psychoterapeut.

"Separovat nebo integrovat ty, kteří se liší od průměru?" je otázka, která hýbe pedagogickým světem. Zastánci obou krajností spolu soupeří, pravda je, jak bývá jejím zvykem, někde mezi.

Úmluva o právech dítěte říká, že cokoli se dělá, mělo by se dít "v nejlepším zájmu dítěte". Je samozřejmě otázkou, jak si kdo nejlepší zájem dítěte vysvětluje. Navíc děti nejsou typizované výrobky, jednotně reagující na tytéž podněty. Každému vyhovuje něco jiného. Vzdělávací nabídka by tedy měla být natolik rozmanitá, aby odpovídala individuálním potřebám každého jednotlivce.

Variant vzdělávání nadaných dětí je ve světě celá řada, počínaje speciálními školami či třídami, v některých případech i internátními, přes speciální třídy, kam se děti sjíždějí 1x týdně. Učitelé jsou obvykle vzděléváni i pro práci s nadanými v běžných třídách. Žáci mohou také souběžně studovat předměty, v kterých vynikají, na vyšším stupni školy (nejčastěji středoškoláci na univerzitě). Existují také odpolední třídy při vyšších školách, univerzitách, státní i soukromé.

Bylo zmíněno individuální vzdělávání. Do této kategorie patřil i T.A.Edison, neboť jeho školní docházka trvala pouhé tři měsíce. Poté byl vyhozen (podle ředitele byl duševně zaostalý) a dál ho učila matka. Byl velmi podnikavý, už v jedenácti letech letech si založil svůj první obchod. (F.Jílek: Thomas Alva Edison, in: Milan Codr a kol.: Přemožitelé času II, Interpress Praha 1990).

Jaký by asi byl osud takového dítěte tady a teď? Povinná školní docházka svým obsahem nevybočující z předepsaných mantinelů, by jej jistě upravila do statisticky četnější podoby. Nebo by z toho hocha nebylo také nic "prostředního", je však otázka, v jakém smyslu.

Před časem probíhala diskuse o tom, zda má být povinnost školní docházky, či jen povinnost vzdělávat se. Pravděpodobně existují případy, kdy by se měla učinit výjimka. Tedy alespoň do doby, než budou školy natolik dokonalé, že budou působit v každém případě jen "v nejlepším zájmu dítěte". Takové školy budou respektovat individualitu svých žáků a poskytovat vzdělání "šité na míru" každého jednotlivce. Tento trend se u nás začíná uplatňovat v podobě individuálních studijních plánů.

Případy, kdy někteří žáci dosahují samostatným studiem lepších výsledků, než při pravidelné účasti ve škole, nejsou zcela ojedinělé. Nadaní si často vytvářejí své vlastní, často velice efektivní strategie učení. Mnozí rodiče, motivovaní k rozvoji nadání či překonání handicapu svých dětí, dosáhnou zdánlivě neuvěřitelných výsledků, mají-li pedagogický talent, důvěru ve schopnosti svého dítěte a cit pro ně. Někdy je nezbytná i odolnost vůči skepsi odborníků.

Na psychologické vyšetření byl poslán žák 2.třídy, dle sdělení třídní učitelky nepříliš bystrý, bez zájmu o učení. Rozumové schopnosti chlapce se ukázaly být výrazně nadprůměrnými, slabší byla sociální zralost. Z rozhovoru s chlapcem vyplynulo, že má prostudováno množství encyklopedií, zejména přírodovědně zaměřených a rád hraje šachy. Škola ho nebavila. Maminka si postěžovala, že se chlapec (v době, kdy jediný zahraniční TV program mluvil rusky) sám naučil z televize ruštinu. Na moji snahu utěšit ji tím, že kdyby věděl, že existuje Morseova abeceda, naučil by se ji, odvětila, že tu už umí.

Do klubu bystrých a zvídavých dětí docházel další intelektově výrazně nadprůměrný chlapec, přinášel trilobity a měl slušné znalosti, zejména z oblasti přírodovědy. Na vysvědčení měl (ve 4.třídě) z přírodopisu čtyřku. Pětku v hodině dostal za to, že nereagoval na pokyn, který dala vyučující všem žákům: číst v učebnici. Byvše dotázán, proč nečte, odvětil, že už to četl. Tato, v podstatě hodná, ale možná unavená a přepracovaná paní učitelka, neměla, bohužel, dalších otázek. Maminku, která už se ztotožnila s pochybnostmi školy o chlapcových schopnostech, se podařilo přesvědčit, aby jej přihlásila do matematické třídy. Tam byl, navzdory špatnému prospěchu a k překvapení své kmenové školy, přijat a úspěšně ji absolvoval.

Jiná paní učitelka si kdysi, také ve čtvrté třídě, všimla, že žáček má mimořádné znalosti z paleontologie, a dovolila mu připravit si a vést celou vyučovací hodinu. Žáček časem vystudoval přírodovědu a nyní je nadšeným pedagogem. Svým přístupem k dětem a způsobem výuky získává žáky pro svůj obor a pro vzdělávání vůbec. Má však problém: vybočuje z předepsaného průměru. Předešel svou dobu?

Jaká by vlastně měla být škola, aby své žáky motivovala a rozvíjela?
Jeden z mimořádných talentů, filozof, matematik, fyzik a teoretik vědy Karl R. Popper, ve své autobiografii napsal: "Jestli jsem vůbec uvažoval o budoucnosti, pouze jsem snil o tom, že jednoho dne založím školu, kde se budou moci mladí lidé učit bez nudy a kde je budou ke studiu motivovat předkládané problémy a diskuse: školu, v níž by se nemusely poslouchat nežádané odpovědi na nepoložené otázky, kde by člověk nestudoval jen kvůli absolvování zkoušky." (Karl R.Popper, Věčné hledání, Prostor 1995)

Jaké problémy řešit a o čem diskutovat v přírodních vědách, říká, v překladu Miroslava Holuba, imunolog a mikrobiolog Lewis Thomas: "Navrhuji, aby úvodní vědecké kurzy na všech stupních, od základní školy po univerzitu, byly radikálně revidovány. Nechte ty takzvané základy a podstaty pro tuto chvilku stranou a soustřeďte pozornost všech studentů na věci, jež jsou n e z n á m y. Nemůžete ovšem učit kvantovou mechaniku bez matematiky, to ne, ale můžete se pokusit popsat podivnost světa otevíraného teorií kvant. Uveďte co nejdříve ve známost, že jsou hluboká tajemství a strmé paradoxy, jež odhaluje kvantum v jejich nejzazších obrysech. Uveďte ve známost, že se k nim dá přistoupit blíž a že se dají luštit, když se sdostatek zvládne jazyk matematiky.

Učte hned na začátku, ještě před jakýmikoli základnostmi, o dosud nepostižitelných hádankách kosmologických. Dejte nejmladším na vědomost tak jasně, jak je jen možno, že ve vesmíru se dějí věci, které jsou za prahem jakéhokoli chápání, a vyložte na stůl, jak maličko je o tom známo.
Neučte, že biologie je užitečná a možná zisk přinášející věda, k tomu se může dojít později. Učte místo toho, že uvnitř všech našich buněk se hemží struktury, které dodávají veškerou energii pro živobytí a jež jsou v podstatě cizími stvořeními, vzatými do buňek pro symbiotickou existenci před nějakou miliardou let, představujícími přímé potomky bakterií. Učte, že nemáme ani potuchy o tom, odkud se tam dostaly a ani jak se vyvinuly do své současné struktury a funkce. Detaily oxidativních fosforylací mohou přijít později.

Ekologii učte co nejdříve. Dejte na vědomost, že život pozemský je soustavou soužijících, vzájemně závislých tvorů a že vůbec nevíme, jak to v něm chodí. Od počátků života se pozemské prostředí od vrchních vrstev atmosferických plynů po chemické složky moří jeví skoro neuvěřitelně nepravděpodobným stavem regulované rovnováhy, přičemž regulace stability rovnováhy reguluje výhradně sám život, jako vnitřní prostředí nesmírného organizmu, a my nevíme, jak funguje ten, a ještě méně víme, co znamená. Tohle učte." (Lewis Thomas, humanitní obory a přírodní věda, in: Myšlenky pozdě v noci, Mladá fronta 1989 - překlad Miroslav Holub)

(Pokračování v dalším čísle)