To budou ale nějací malí jinoplanetníci, když nejsou vidět za stébly trávy. Jejich velikost odhaduji na cosi jako myš domácí. Nebo to budou chrobáci jacísi. Určitě mají šest nohou. Ale proč by měli mít sudý počet? Copak na jiné planetě musí být
vše tak jako u nás? Třeba mají pět nohou a tři ruce. To je jasné. Tak to bude.Pro jistotu vytahuji digitální foťák. Pro naše potomky zdokumentuji tu historickou chvíli. Postupuji opatrně směrem k intenzivním zábleskům. Jsou tam pořád, jen jaksi zeslábly. Ale jsou tam! Ještě nezahynuli! Musím jim pomoci! Co mám pro ně tak najednou udělat? Co asi potřebují? Vodu? Kyslík? Ti ale budou nejspíš dýchat něco jiného, třeba aceton! Kam mám pro něj honem utíkat? Drogerii jsem jaksi nikde neviděl, a to už brouzdám městem Ch. dost dlouho.
Pokračuji OPATRNĚ v přibližovacím manévru. Záblesky tam JSOU stále, někdy úplně zmizí, za okamžik ale zaplanou v plné třepotavé síle. Už jsou v mém stínu. Návštěvníci z vesmíru signalizují pořád dál. Jak je jen tohle možné? Fotím opět. Už jsem jen na krok od tajemného zdroje světla. Shýbám se opatrně, nebezpečí vzrůstá.
V trávě leží kousek plastové fólie, snad pokovené, chvěje se ve větru, odráží odpolední sluneční světlo do mých očí.
