Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

35. Záchrana

“Horrie spadnul!” Ani už nevím, kdo to na nás volal a běžel kolem hangáru, ale ta zpráva nás všechny ohromila. Tom a já jsme byli v hangáru jediní. Obsluhovali jsme Ansona, připravovali jsme ho na zítřejší let.

Tom se otočil k telefonu, vytahoval kapesník ze své zadní kapsy a utíral si ruce. Než si je otřel, tak zazvonil telefon.

“Ach,” řekl a pak dlouho poslouchal, aniž by něco řekl. Znělo to naléhavě.

“Ano, 30 minut” řekl a podíval se na mně a beze slova kývl směrem ke mně.

“Ano, on půjde.” Zavěsil.

“Dobrá, dodělejme práci. Toto letadlo poletí během půl hodiny.” řekl, hlavu měl strčenou pod letadlem, soukal si ten hadr zpět do kapsy, když vysvětloval, co se stalo Horriemu, “Vysílal, že byl nucen nouzově přistát. Říkal něco o “nízkém tlaku oleje”.

Zrovna jsem skončil se zapalováním a byl jsem hotov.

“Zkontroluj řízení” řekl jsem.

“Zkontrolováno” odpověděl Tom a my jsme namontovali motorové kryty.

Vytlačili jsme letadlo ven a nechali Billa natankovat. Zrovna přijel pilot Peter z města a bavil se z mužem, který byl u radiostanice.

Netrvalo to dlouho. Nastoupili jsme a pak hned nato jsme vjeli na pruh a Ansonovy dřevěné díly začaly vrzat pokaždé, když jsme najeli na nějaký hrbolek. Petr zahnul na rozjezdovou dráhu a zvýšil obrátky. Motory řvaly a vrtule sekaly vzduch na kousky a vrhaly jej zpět kolem překližkových boků letadla s rachotem, který byl slyšet i cítit.

Brzy jsme byli ve vzduchu a nabírali jsme výšku. Pod námi se rozprostírala krajina severozápadu. Ohromné pláně bylo vidět tam, kam až oko dohlédlo. Vyschlá koryta řek ukazovala cestu k moři. Cesty pod našimi křídly se křížily, rozdělovaly, znovu se spojovaly a mizely.

Peter se snažil letět stejně, jako byla plánovaná cesta Horrieho z Broome do Port Hedland. Musel vidět dým současně se mnou, protože už se otáčel tím směrem který jsem mu řekl. Když jsme se k němu dostali, tak bylo vidět hořet trávu bez toho, že by někde poblíž bylo letadlo.

Přiblížili jsme se k té stopě. Letěli jsme nad vyschlou jílovitou pánví a pak jsme to uviděli oba. Právě jen stříbrná skvrna, u níž se rychle objevily křídla a pak muž stojící vedle a pak se to vše rozmazalo. Byl to on!

Kroužili jsme kolem, viděli jsme Wacketův močál poblíž a zahlédli jsme vyrytou zprávu do vyschlé hlíny písmeny velkými 3 stopy:

OLEJ a VODU říkal ten nápis. Znovu jsme zakroužili, zamávali křídly a sledovali jak nám kývl OK než jsme letěli zpět.

Peter objevil řadu telegrafních sloupů, letěl podél nich dokud se nepřipojily k silnici a pak další řadu, která nás zavedla k letišti. Nebylo toho moc, ale bylo to vše, co jsme měli. Když jsme přistáli, tak už byla skoro tma.

Nebyl jsem zapojen do organizování záchrany, to byli Tom a Petr, kteří mluvili s Willem Rounfootem, další byl Pom, který oběhl úřady naší společnosti ve městě. Byl služebně starší a rozhodl, že vyrazí ráno s motorkou combo, jediným dopravním prostředkem, který společnost vlastnila a že zachrání Horrieho. Byl jsem překvapen, že Tom se toho taky nezúčastní, ale měl k tomu důvod: Musel se postarat o Petrův odlet zítra ráno.

Nastalo ráno a s ním i odjezd Willyho na naší motorce. Myslel jsem si, že už má půl cesty za sebou, ale on tu ještě pořád byl a nakládal věci do přívěsného vozíku. Petr mu vysvětlil, kde najde Horrieho, ale Will si nebyl příliš jistý. Ve skutečnosti, nikdo z nich si nebyl jistý, jak najít přesně to místo a já sám jsem o tom měl nejasnou představu. Ale když se všichni otočili a podívali se na mě, tak jsem nerad nastoupil do postranního vozíku a posadil se mezi konzervy s olejem, vodou a ostatním na podlaze.

Vyrazili jsme podél hlavní cesty ven z města. U první odbočky jsme měli krátkou diskusi, ale pak jsme vyjeli správným směrem. Dostali jsme se na další silnici, která nás dovedla k té s těmi telegrafními sloupy podél ní. Táhla se daleko asi 10 nebo 15 mil.

Dostali jsme se k místu, kde silnice ostře zabočovala doprava a sloupy pokračovaly dál. Will si nebyl jistý, ale já jsem ho přesvědčil. Nalevo od nás byla nekonečná rovina. My jsme sjeli ze silnice, jako pár hlupáků a octli se přímo v ní.

Tato krajina vypadala jako posetá  tisíci malých balónků z bavlny rukou nějakého obra. Na zemi, jak jsme zjistili, byly tuhé, trnité kopce rostlin s jádrem, pevné natolik, aby zastavily normální vozidlo a docela určitě naši motorku se třemi koly.

Nemohli jsme je objet. A poznali jsme, že se buď převrhneme nebo uvízneme. Museli jsme jít dál pěšky.

Pořád jsme šli, nesli jsme lopatu, plechovky s olejem a vodu. Uhnuli jsme vlevo, ale drželi jsme se telegrafních sloupů, které bylo vidět napravo. Byla to naše životní linie. Ty sloupy jsem počítal už den před tím a přibližně jsem věděl, kolik jich asi bylo. Kolik jich musíme minout než se dostaneme k letadlu.

Will byl už unavený a svoje nohy sotva vlekl. Slunce bylo vysoko a ani jeden z nás neměl klobouk. Odpočívali jsme. Byla to práce přemluvit Willa, abychom šli dál. Pokračovali jsme. Will si dělal starosti. Mohli bychom se ztratit a nikdy nenajdeme cestu zpátky. Zase jsme se zastavili a upili trochu vody. Vyšplhal jsem na všechny malé kopce, které jsem viděl a rozhlížel se kolem. Nic! Sloupy zmizely. Musíme jít trochu víc doprava! Will se znovu zastavil. Už nechtěl vůbec vstát. Prosil jsem ho, nadával jsem mu. Nic.

“O deset sloupů dál”, řekl jsem mu. Já půjdu dál o deset sloupů a pak se vrátíme zpátky, to jsem mu slíbil, ale on neměl zájem. Dal jsem mu napít vody a on mě neochotně následoval. Byl jsem si jist, že jdu správným směrem. Musím ho najít brzy. Devět sloupů, deset. Nutil jsem se pokračovat a malý kopec se objevil. Vylezl jsem na něj. Náhle jsem uviděl stříbrný záblesk v dálce. Šel jsem k němu. Zmizel a znovu se objevil. Teď jsem uviděl jílovitou pánev a letadlo!

“Ty!” bylo vše co řekl, když mě uviděl. Následovalo: “Jak jsi se sem dostal?” Tak jsem vysvětloval a on pomalu rozuměl. Odpočíval ve stínu křídla, ale byl to starý muž a to horko na něj působilo. Byla to dlouhá doba. Očekával auto hned ráno.

Napil se dlouze vody, kterou jsem přinesl a když doléval olej do nádrže, tak mi vyprávěl o svém nouzovém přistání. Motor jeho letadla ztratil olej. Tak si uvědomil, že musí nouzově přistát, rozhodl se přistát dokud se mohl rozhodnout kde, než aby byl donucen. Jílovitá pánev byla tvrdé a pevné místo k přistání, ale když míjel břeh, tak dopadnul na měkkou cestu.

Vytáhli jsme letadlo. On seděl uvnitř s motorem běžícím naprázdno přímo před našimi nosy, my dva tlačili jako blázni nohy podvozku, přitom na nás padaly kamínky, ale nakonec jsme ho dostali na břeh.

Půda tady byla dobrá a porost byl dost daleko. On neřekl nic. Jen se podíval kolem a vzlétl. Když ztichl zvuk jeho motoru, tak jsem měl pocit, že jsme jediné bytosti, které zůstaly na světě.

Vzal jsem kanistr s vodou a vydali jsme se na cestu zpět. Sledoval jsem kompas a linii sloupů vlevo. Byla to nejteplejší část dne a měl jsem sucho v krku. Když už to bylo neúnosné tak jsme si dovolili upít trochu vody. Počítal jsem sloupy a postupně jsme se k nim přibližovali.

Šli jsme celé odpoledne nebo spíše jsme se táhli. Jeden krok za druhým. Zastavit a odpočinout si. Uhnout chomáči rostliny vlevo a dalšímu zase vpravo. Naše rty byly popraskané a my měli vyschlo v krku. Zastávky začaly být delší a delší a Will se těžce pověsil na mé rameno. Konečně! Byli jsme u motorky.

Slunce už stálo na horizontu, když jsme se dostali na cestu. Will se sesunul do vozíku a mě se chtělo křičet: “Dokázali jsem to. Jsme na živu!!” Ale nevydal jsem žádný zvuk.