Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

34. Port Hedland

Po svém návratu jsem v Derby dlouho nepobyl. Myslím, že to bylo pár měsíců nebo tak nějak. Seznámil se tehdy s Horrie Millerem. Byl zakladatelem leteckých linek a společnosti jménem THE Miller. Tehdy již byl v důchodu, žil v Broome a příležitostně létával s malým letadélkem “Wackett” do Derby. Většinou ho doprovázely jeho dvě dcery, jedna z nich se později vypracovala a stala se slavnou jako “Roztomilá ptačí žena”.

Moje povinnosti byly stejné jako předtím, ale práce na letišti mi zabírala stále více času. Měl jsem rád svou práci a pomyšlení, že to jsou dvéře k nové příležitosti - ve skutečnosti k celému novému životu, který se přede mnou otevíral, mě oslňovalo. To pomyšlení, že se tady nějaký “nový chlapík” bez řádného výcviku mohl jen s určitým úsilím a trochou štěstí dostat do této branže a udělat kariéru, zdálo se mi neuvěřitelné tenkrát, i dnes.

Jsem si jist, že šance jako byla tato by mě nepotkala nikde jinde na světě.

Jednoho dne přišel dopis. Navrhoval mě k přeřazení do Port Hedlandu na místo “asistenta staničního inženýra”.

Port Hedland se trochu rozrostl od toho dne, kdy jsem poprvé viděl jeho známou srubovou budovu, byly to již téměř dva roky. Teď tu byla malá stavba z trámů, stěny z papírové lepenky a střecha z vlnitého plechu byla téměř dokončená, mohlo to dokonce sloužit jako kombinovaný terminál s čekárnou. Ale ta stará budova, která byla jakýmsi znakem města, stála pořád na svém místě a ten známý vak s vodou a smaltovaná nádoba byly pořád ještě používány.

Hangár společnosti byl nedaleko. Byl menší než ten v Derby, ale dost velký na uschování jednoho jediného Ansona, který zajišťoval letecké spojení do mnoha ovčích farem v Pilbaře – byla to podobná stanice, ne však tolik rušná jako Kimberley z Derby.

V hangáru bylo ještě jedno letadlo. Byl to De Havilland Foxmoth, podivuhodný pozůstatek z dávných dob. Byl to dvojplošník ze dřeva a látky, se skládacími křídly, aby nezabíral hodně místa. Mezi motorem a pilotem měl “kabinku”, velkou dost pro dva lidi, s okénkem nad pilotní přístrojovou deskou, na komunikaci s pilotem.

Letadlo náleželo “Létajícímu doktorovi”. Už dávno nevzlétlo a nejspíš taky víckrát nevzlétne, byli jsme však pověřeni udržovat jej v letuschopném stavu.

Na zajištění chodu letiště v Hedlandu jsme byli tři: Tom - šéf, kterému občas říkali “Tom the Pom”, dále Bill z Irska, který doplňoval palivo a pak já. Jezdili jsme na letiště firemní motorkou se sajdkárou. To byla dřevěná bedna na rámu, říkali jsme jí Butterbox (Máselnice). Motorka byla vysloužilá armádní BSA 500, která měla lepší časy dávno za sebou.

Cestou na letiště a zpět nás Bill bavil historkami o svých milostných aférách. Ale bylo toho tady víc:

Za budovou stála plechová rakev a říkalo se že je v ní tělo někoho, kdo zahynul nedávno při jakési nehodě. Rakev čekala až ji někdo příležitostně vezme dál na “jih”. Zdálo se však, že ta příležitost nikdy nepřijde. Bill si povídal s tělem v rakvi:

“Dobré ráno, Rogere” říkával pokaždé,
“Odpočinul jste si?” … pokračoval.
Billa si proto ostatní zaměstnanci trochu dobírali. Jednoho dne se jeden z nich schoval za budovou. Chtěl se pobavit a tak čekal na obvyklé:
“Dobré ráno, Rogere “ a pak odpověděl, jako by to bylo z rakve:
“Přeju ti taky prima ráno Bille”.
Bill vyskočil šest stop do vzduchu a s nikým nemluvil celé dva dny. Nakonec se však uklidnil.

Já s Billem jsme bydleli v hedlandském hotelu. V tom nejblíže u bažiny. Myslím, že se jmenoval “Port”, ale už si teď nejsem jistý. Jediné co vím, že koncem roku 1990 to tam vypadalo ještě trochu hůře než si pamatuji. Silné stěny způsobovaly, že tam po ránu bylo bylo horko a zatuchlo, a v noci tam bylo jako v peci.

Pokoje byly nahoře v patře, přístupné z verandy, která se vinula kolem celé budovy. Ale říkalo se, že nejchladnější místo je “Venturiho veranda”. Tam i ten nejslabší větřík vanul přece jen trochu více, a umožnil tak alespoň trochu odpočinku v noci.

Jednoho dne jsem byl vyhozen ze svého pokoje, abych uvolnil místo pro návštěvu pana senátora. Nikdo mi neřekl “jestli by vám to nevadilo” nebo “budete-li chtít". Prostě vzali mé věci a dali je na postel venku zatímco já jsem byl na letišti. Neměl jsem z toho vůbec radost když jsem se vrátil, na to abych se dohadoval se senátorem jsem se však necítil. On ostatně nebyl jediný, kdo za to mohl. Mohl mi třeba říci: “Proč se nevrátíte zpátky do Jugoslávie, vy utečenče?” nebo něco podobného.

Když jsem ho uviděl, byl zpocený jako čuník a nebylo divu. Měl oblek s vestou, dvojitou bradu a pivní břicho k pohledání. Pak už jsem se necítil tak špatně.

Tu noc jsem spal na “Venturiho verandě”. Bylo to pěkné. Bylo to skutečně to nejchladnější místo.

Toto město bylo asi tak stejně velké jako Derby. Na ulicích stály sice podobné domy, nemělo to však ten šarm jako v Derby. Bylo příliš na jihu, než aby bylo zavlažováno od “mokrého” pohoří Kimberley a příliš daleko na sever, aby mělo užitek z jižních zim.

Zdálo se, že vězí uprostřed a chybí na obou stranách. Nebyl tu les, všude byla jen spousta prachu a vše vypadalo zapomenuté. Obklopené slanou jílovitou pánví, suché a nevlídné napohled.

Přístav byl malý a bylo to jen takové malé ústí potoka, kam vplula větší loď pouze při přílivu a při “klidné vodě”. Ke spojení s loďmi se používal primitivní signalizační systém, s jehož pomocí přístavní mistr mohl dát zprávu o tom jaký je stav přílivu a hloubka vody.

Toto zařízení, známé jako “Koule přístavního mistra”, se skládá z velikých kulatých košíků –signálních koulí, které se vytahovaly vzhůru na stožár a byly vidět z moře na velikou vzdálenost. Snažili jsme se uhodnout a zjistit, jaké kombinační možnosti ty koule dávají, ale nepodařilo se nám to. Buď to bylo moc chytré, anebo my byli příliš hloupí.