Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

33. Vrtule

“Mokré počasí” konečně pominulo a další suchá sezóna byla před námi. Období nikdy nekončící modré oblohy, příjemných teplých dnů a občasného luxusu mít pokrývku na noc.

V té době jsem měl hodně práce pro mechaniky na letišti. Kontroloval jsem magnetické články, seřizovací ventily a čistil zdvihací ventil. Během jedné takové kontroly při protáčení motoru, se mi zdálo, že slyším šum z jednoho válce, jako kdyby jeden ventil netěsnil. Zavolal jsem Lea a ten po chvíli přemýšlení souhlasil s tím, abych vyměnil ten válec.

“Ansonovy motory” měly 7 válců, které byly chlazené vzduchem a jak je to běžné u všech motorů tohoto druhu, válce se mohou odstranit a nahradit jednotlivě, podle potřeby. Měli jsme náhradní díly na skladě, tak jsem začal odstraňovat táhla a odpojil jsem nasávací a výfukové potrubí. Válec šel odmontovat snadno a za chvíli jsem se díval do otvoru v klikové skříni, kde před tím byl válec.

Nainstaloval jsem nový válec, který byl vyměněn kompletně spolu se svým už seřízeným pístem a ventilovým vybavením. Nastavení výfukového ventilu bylo provedeno výstředníkovou závorou a dalo to trochu práce, ale zanedlouho bylo vše zpátky na svém místě a my jsme tlačili “Ansona” ven k testovací jízdě.

Les zapnul zapalování, nastartoval a spustil motor z levého sedadla. Pravé pomocné sedadlo bylo obsazeno spojařem, zatímco já jsem stál vzadu mezi nimi. Po krátkém zahřívání Les otevřel regulátor a sledoval do jaké míry se zvyšuje napětí a ukazatel otáček. Oba byli spokojeni, ukazujíc, že motor byl odzkoušen na plný plyn. Les ubíral pomalu a zastavil motor pomocí “odpojení plynu”. Otočil se podíval se na mě a řekl:

“Zdá se že je to v pořádku.”.

Já jsem vystoupil z letadla, šel jsem k motoru, který jsem opravoval a s předchozím souhlasem od Lese jsem postoupil abych natočil motor vrtulí, abych viděl jestli ten nevhodný zvuk je stále slyšet. Otočil jsem jednou, dvakrát a potřetí. Nebylo slyšet žádný sykot. Otočil jsem ještě jednou a rána, motor naskočil a vrtule mě udeřila do mé pravé ruky právě nad loktem. Spojař mi potom řekl, že když ten motor naskočil, tak se Les natáhl k zapalování a řekl :

“Oh shit”

Hned jsem věděl, že moje ruka je zlomená. Držel jsem si ji s moji levou rukou a našel jsem si místo, kam bych si sednul. Všichni se seskupili kolem mě, morálně mě podporovali, zatímco Les se snažil sehnat pro mě odvoz do nemocnice.

DC3 byl právě přistaven a mezi obvyklou skupinou cestujících zde byla i skupina jeptišek v upjatých bílých čepcích a v černých šatech. Letěli do kostela v Leprosariu, hned vedle města a měli zajištěný odvoz přímo na místo.

Les si promluvil s řidičem, který měl radost, že mě může vzít do města a do nemocnice. Jeptiškám to také nevadilo, ale s ohledem na jejich róby tím nebyly nadšené. Avšak nabídly se, že se za mě pomodlí. Tak jsme vzlétli, já seděl vzadu, stále si držel ruku a cítil jsem každý malý náraz, ale byl jsem potěšen, když jsem si pomyslel, že někdo s vyšší mocí se za mě přimlouvá.

Moc si už nepamatuji co se mnou dělali v nemocnici, ale vzhledem k modlitbám není pochyb, že nebyly žádné problémy. Když jsem přišel k sobě, s rukou už v sádře, jedna ze sestřiček, - další z děvčat Archerů, mi vyprávěla, že měly legraci z toho, když chtěly odstranit můj “umělý chrup”. Běžný postup, jak se zdá, aby zabránily pacientovi vtipkovat s nimi, když je v bezvědomí, pak si ale uvědomily, že moje zuby jsou mé vlastní. Patrně to bylo běžné v té době pro lidi v Austrálii, že si nechali odstranit svoje zuby a nahradit je protézou přesto, že jim bylo dvacet let.

Po několika dnech, jsem měl problém, kde strávím dalších šest neděl, něž budu mít paži v pořádku. Nevím, kdo mi to poradil, myslím si, že to byl někdo z letiště, abych se jel podívat za paní Greenovou a tak o pár dnů později jsem byl zpátky v mém malém přístřešku v Queens Park.

Paní Greenová a její dcery byly úžasné. Byly šťastny, když se mohly o někoho starat. Dokonce i “tata Green” který byl obvykle trochu nevrlý, byl trochu naměkko a pozval mě “sednout si k němu” na přední verandu. Bylo to místo, kde trávil většinu času, kde kouřil doutníky a mluvil o “jeho válce”. O té která šokovala přede mnou celý svět.

Nyní se přihodila jedna z těch životních změn. Jedna z Greenových dcer se chystala vdát a mama potřebovala získat nějaké peníze navíc, aby mohla zaplatit svatbu. Jednou při večeři začali mluvit o prodeji půdy. Ukázalo se že Greenova rodina vlastnila velký kus pastvin a stále ještě vlastní. Z výběhu, který byl rozdělen u Wellingtonovy ulice, právě se zbavili jedné ulice od té, kde žili teď.

Nastražil jsem uši. Kus půdy se může někdy hodit, pomyslel jsem si. Ceny pozemků jdou nahoru a možná se dají později prodat se ziskem. Mama chtěla 110 šilinků - asi mzda za šest týdnů. Možná bych to získal za 100 šilinků, ale nechtělo se mi o cenu smlouvat. Tehdy mě také nenapadlo, že tam jednoho dne postavím dům a budu tam žít 27 let. Ale už zase předbíhám.