Ekologicko výtvarný kroužek seznamuje děti a mládež nejen se základy kresby, malby a grafickými technikami, ale i s dějinami umění a s těmi, kteří je spoluvytvářeli: S nejlepšími kreslíři, malíři, sochaři a architekty světa od nejstarších dob, po současnost. K tomu slouží nejen publikace a monografie, ale na předním místě Internet.

Vedoucí seznamuje členy kroužku nejen s dílem umělce, ale i s jeho životem, mnohdy dosti pohnutým, až tragickým.

Tak tomu bylo i s osobností a dílem Vincenta van Gogha, kdy jsme připojil své vlastní konfese o tomto jedinečném umělci který za svého krátkého života prodal pouze jeden obraz, a dnes v aukcích dosahují ceny za jeho obrazy astronomických hodnot.

Výjimečné místo v díle van Gogha zaujímají jeho autoportréty. Zachovalo se jich třicetpět, kolik jich bylo zničeno malířem samým a lidskou nevědomostí a hloupostí, se nikdy nedozvíme. Zřejmě nejvíce 28 vzniklo v Paříži v letech 1886-88. K tomu, aby maloval sebe, mohly vésti dva důvody. Jednak nedostatek peněz na zaplacení modelu, potom strach z jeho nevyzpytatelné povahy a případné podnapilosti. Dopřával si hodně absintu, který jeho choroby spíše zhoršoval. Druhý důvod byl ryze umělecký, mohl být veden jeho touhou co nejlépe se vyjádřit, zobrazit sebe, zvnějšku i z vnitřku, své já, své nitro jako vyznání a sebepoznání.

Největší utrpení, zoufalství a bolest vystupují z očí na autoportrétu z r.1889 s vlnovkově točeným pozadím. Obraz by se mohl jmenovat Deprese, tak výmluvná je celá Goghova vizáž.

Mezi nejzdařilejší a snad nejlepší vlastní podobizny patří ta, která vznikla v ústavu pro choromyslné, po strašlivém životním a duševním ataku: Vlastní podobizna s uříznutým uchem, chlupatou čepicí a s dýmkou v ústech. Malířsky, kresebně, kompozičně a barevně jedinečné dílo, z něhož nevyzařuje deprese, ale lidská pokora s odevzdaností osudu do budoucna. Znamenitě namalovaná ústa, rty svírající dýmku a kouř vystupující z nosu a hořícího tabáku. Je to výzva k spolupochopení.

Zdeněk Volejník, 7. 3. 2000

Rozdíl mezi impresionisty a van Goghem je zásadně v tom, že impresionisté malovali jemnými doteky štětce světelné valéry, přechody mezi světlem a stínem, kdežto Gogh štětcem kreslil, i když byly jeho obrazy plné světla a jasu, jeho rukopis byl výrazně razantní. Proto měl vždy blíže k expresionistům, než k impresionistům.

Kdyby pojetím zůstal u Jedlíků brambor, nikdo by dnes nevěděl, že nějaký van Gogh existoval.