Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

31. Derby

Odlétli jsme o půlnoci na Douglasu DC3, dvoumotorovém letadle, které se stalo známé během druhé světové války transportem vojska a nákladu a nyní bylo upraveno pro přepravu 28 cestujících ve velmi stísněných podmínkách. Mělo to být poprvé, co jsem měl letět ve skutečném letadle a já si vzpomínám, že jsem byl docela rozčílen z toho.

Vzlétli jsme a mířili jsme na sever, pryč od svítícího města, které brzy zmizelo a nechalo nás odkázané na něco co se zdálo být jako ohromné, černé prázdno, oproštěné od rychlosti. Pouze vrnění motorů a občasné zakodrcání, které nám připomínalo, že letíme a nakonec nás jemně ukolébalo k spánku.

Vzpomínám si, že jsme někde přistáli - nevím kde a bylo to uprostřed noci a znovu o něco později, jak lidi procházeli uličkou nahoru a dolu, hrubé zacházení se zavazadly a na muže s hadicí na žebříku, jak tankoval pod křídlo.

Úsvit přišel na další trase, slunce zalilo kabinu s hořící oranžovou barvou a mezitím jsme přistáli v Port Hedland, bylo to ráno. Dobře si vzpomínám na Port Hedland pro jeho vybavení nebo spíše pro nedostatek vybavení pro cestující. Vše co tu bylo, byl “srub”, skládající se z dřeva z buše spojeného drátem, nahoře byly větve, které nás chránily před žhavým sluncem - a vak s vodou a smaltovaný džbánek, viselo to plotě a mělo nám to pomoci zahnat žízeň.

Do Derby jsme se dostali v pět odpoledne. Trvalo nám to 17 hodin z Perthu. Byl to nejdelší výlet z Perthu do Derby, na který si vzpomínám. Dodnes nevím proč trval tak dlouho. Museli jsme stavět na každém gumovníku nebo tak nějak, ale konečně jsme tu byli.

Nebyl tu žádný letištní autobus v Derby v těch dnech, ale pracovník společnosti pro nás přijel v náklaďáku, kde byly lavice a strany upravené z celtoviny byly srolované a ten zajišťoval dopravu mezi letištěm a městem. Necítil jsem se moc dobře v nových šatech, které jsme si nechali udělat teprve nedávno a protože se nám nikdo nevěnoval, tak jsme s Frankem našli stín nedaleko náklaďáku a sledovali okolí.

Letadlo, kterým jsme přiletěli se otáčelo, cestující a náklad už tam nebyli. Všichni rychle pracovali na tom, aby kabina byl uklizena a doplnilo se palivo. Pak další cestující nastupovali zatímco nová posádka prováděla kontrolu letadla, kontrolovali kola, výškové kormidlo a případné poškození od kamenů a tak dále. Když byly spokojeni nastoupili dovnitř, dveře se zavřely a motory startovaly.

Signál palcem měl za následek to, že se odstranilo zaklínění, sešlápnul se plynový pedál, letadlo se otočilo a ujíždělo pryč a my mohli vidět směrovku, kormidlo a křidélka jak se pohybovaly v celém svém rozsahu, když pilot začal svoji kontrolu před vzlétnutím.

Mohl jsem vidět i účastnit se na tom všem mnohokrát další rok nebo dva. Nikdy jsem toho neměl dost, naopak bral jsem to jako výsadu být toho všeho součástí.

Když letadlo vzlétlo a zmizelo na své cestě do Darwinu, všichni jsme nastoupili do náklaďáku, který jak jsme zjistili byl občas znám jako “char–banc” a hvízdali jsme si to na své cestě do města – asi 10 km. Jakmile jsme opustili letiště tak jsme vjeli do zakrslého lesa, kde byly tu a tam neobvyklé stromy, měly kmeny ve tvaru lahví. Některé ve tvaru štíhlého ryzlinku, jiné ve tvaru portského nebo džbánku piva nebo hliněného džbánku, když už byly staré.

Říkalo se jim lahvové stromy nebo “Boabs”, jak jsme zjistili. Jeden z nich, který byl nedaleko od cesty k letišti a byl dutý a měl velkou díru, byl znám jako “strom vězení”.

Vstup do města byl nezapomenutelný zážitek. Město bylo postaveno na kousku země, která vyčnívá do mělké mokřiny, kde jsou přílivy a je známý jako “bažina”. Byl teplý den a kmeny stromů a jiných částí uvízlé v bažině, vypadaly jako krokodýlové. Příliv odezněl a slunce si hrálo, odráželo sůl na ztvrdlém povrchu bažiny, vytvářelo přeludy, na obzoru ti krokodýlové a vše ostatní se chvělo a plavalo ve vzduchu.

A to, myslím bylo první nebo druhý den v srpnu 1952, kdy nás a naše zavazadla ten náklaďák vyložil u ubytovny společnosti přímo na rohu bažiny. Ubytovna byla téměř nová v té době, byla postavena teprve nedávno pro zaměstnance kteří byly v Derby nastálo a pro posádky, které přilétaly pravidelně a zase odlétaly další den.

Další ráno nás vyzvedl Les, byl staničním inženýrem a vzal nás na letiště v zadní části Holden ute. Byl mi předveden tankovací vůz, který jsem dostal na starost a dostal jsem velice stručné instrukce o mé práci.

Skládala se z plnění cisterny z podzemní cisterny, pak jsem dojel na letiště, když mě o to požádali a naplnil jejich cisterny. Pilot mohl volat kdykoliv potřeboval. Obvykle to bylo “plnou nádrž”, která u DC3 měla 650 galonů v jeho čtyřech cisternách v křídlech.

Každých pár dnů jsem musel plnit podzemní cisterny ze sudů, které přivážel Lou Kent, místní dodavatel, který shazoval jeden za druhým na pneumatiku, tak aby je ani mě nepoškodil. Potom jsem kontroloval zásoby vody a účetní knihu a to bylo vše co jsem měl na práci. Když jsem toto všechno měl hotovo, tak jsem si mohl sednout do malého stínu mého náklaďáku s klíčky od zapalování, dokud mě zase nepotřebovali, to mohlo být za den nebo i dva, bez toho že by mě někdo rušil. Takové odpočinkové místa to bylo v té době.

Les a jeho druhý pomocník měli na starosti jiná dvě letadla. Jedno bylo předválečný kovový letoun s dvěma motory a dvojitou směrovkou Lockheed 10A, kterému se i přes jeho léta dařilo vypadat moderně a byl dobře udržován i leštěn různými přípravky.

Ten druhý byl Avro Anson, postaven ze dřeva a látky během války a původně používán jako lehký bombardér a pak jako cvičné letadlo. Přesto že Anson byl o několik let mladší než Lockheed, vypadal jako by byl sestaven na nějakém skladišti ve spěchu s porovnáním s Lockheedem.

Když jsem nebyl zaměstnán svými plnicími povinnostmi, mohl jsem odejít do hangáru a dělat něco jiného. Leštil jsem Lockheeda, dokud jsem v něm neviděl svůj obličej. Když toto všechno bylo hotovo a kolem uklizeno, Les byl šťasten a nechal mě čistit plnicí filtry a měnit svíčky na jednom nebo druhém letadle a pomoci mu s úplnou přípravou pro práci na stanici, kterou prováděli dvakrát nebo třikrát týdně.

Obě letadla byla uzpůsobena, aby vzala půl tuctu nebo tak nějak cestujících a používala se k převozu lidí a zavazadel na nebo z mnohých dobytkářských stanic, které se rozprostíraly na rozsáhlém území kolem Derby. Některá jejich jména si ještě pamatuji: Jména jako jsou Yeeda a Meeda, která byla nejblíže a Myrooda, Liveringa, Mount house a Kimberley Downs na cestě za Leopold Ranges, stejně tak jako další. Nikdy jsem žádné z nich neviděl, ale na jejich jménech bylo něco magického a tak zůstaly vryty v mém mozku.

Ve dnech kdy bylo letiště otevřené jsme se museli dostat na letiště velmi brzy. Vyvézt letadlo ven, pomoci s naložením nákladu, který z nějakého důvodu obsahoval jednodenní kuřata. Všechna kuřata byla v kartónových krabicích! Dodnes se divím co dělali v Liveringa nebo v Kimberley Downs s těmi všemi tisíci kuřat ale v každém případě..

… Pak natankovat letadlo a obě připravit na vzlétnutí s prvním světlem. To bylo ve dnech jako tento, kdy všechna letadla létala, tak jsme měli možnost porozhlédnout se kolem. Podívat se do města, které se chystalo být našim domovem po určitou budoucnost.

Derby bylo postaveno s jediným cílem: Vytvořit místo, kde dobytek z vnitřních oblastí mohl být naloděn a poslán na trh. Proto zde bylo několik usedlostí na konci města. Na konci, to bylo tam, kde vzdálenost skrz bažinu k otevřené vodě byla nejkratší. Dobytek běžel koncem bažiny na molo, kde loď mohla zakotvit a nalodit tyto divoce vyhlížející býky.

Do padesátých let bylo běžné, že dobytek byl hnán přes město živými honci, aby stihli loď. My jsme viděli poslední stáda, takto hnaná, než lepší silnice a dobytkářské vozy toto ukončily.

Město samo osobě bylo jako vystřižené z nějakého filmu z Divokého západu. Byly tu dva hotely, Port a Club. Port měl úroveň a šarm. Měl dvě poschodí, byl ze dřeva, s létajícími dveřmi , které vedly do baru a měl verandu a ochoz pro koně. Nemohl jsem uvěřit svým očím, když jsem poprvé vešel do baru. Sada lahví na stěnách, barman, honci s velkými klobouky. Vypadali, že patří k sobě. Jediné co tu chybělo, byl šerif se dvěma šestirannými kolty houpajícími se u pasu.

Musel jsem pro ně být zrovna tak velkým přízrakem jako oni pro mě. Oni přestali mluvit a dívali se na mě. Právě jsem přišel přes bažinu což mě klasifikovalo jako šílence. Ještě jsem neměl svůj oděv podle místních zvyklostí, (skutečný blázen). A požádal jsem o limonádu místo piva, (absolutně beznadějné)

Vedle hotelu byl běžný obchod známý jako Kimberley Traders. Architekt zde zobrazil hotel a nechal veškeré zboží viset z trámů od vaků s moukou přes konzervy pro psy a petrolejové lampy. Nikdy jsme nic takového neviděli a chodili jsme na to pěkné místo, kde majitel nosil jeden z těch Kimberlejských klobouků a desetidenní strniště,

Také tu byl řezník a pár těch malých obchodů na “hlavní ulici”, které se hodně podobaly prvním dvěma. O ulici dál byl pekař, který měl velkou rodinu, byl znám jako Ah Chees, nebo to bylo Archers? Nebo to bylo stejné? Nikdy jsme to nevěděli. Staral se o “CBD” Obchodní centrum v Derby.

Bylo tu množství cizinců ve městě. Byli tiší, poddajní a utlačovaní. Domorodci byli domýšliví a dokonce nenávistní v těchto dnech. Často jsem cizince litoval. Pracovali v hotelích, u řezníka a tak dále. Žili v přístřeších z obalů z vlnitého plechu z nádrži na vodu, někde vzadu a zdálo se, že pracují jen za příděl jídla. Žádný plat. Jen kousek skopového a pak jak se to hodí šéfovi.

Tak to bylo. Bylo to pohraniční městečko, jako kdyby tu bylo samotné. Čim dál od civilizace tím víc mohlo být úplně izolováno po dlouhou dobu pokaždé, když se Fitzroy rozvodnila a odřízla jedinou cestu na jih. Bylo to jediné město, které se teprve nedávno změnilo od minulosti do současnosti, ale jen tak, že když jste na tenisovém kurtu rozsvítili více než dvě světla, tak Lou, který také vlastnil elektrárnu mohl přijít za chvíli a požádat vás, aby jste ta světla zhasli protože: “Můj generátor je přehřátý”.