Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

30. Náklaďáček

Náš náklaďáček byl pětitunový Bedford s rovnou střechou, benzinovým motorem a zdvojenými zadními koly. Měl šedivou barvu a jeho přední světla vyčnívala na straně kapoty jako u nějakého brouka, v té době to bylo u většiny náklaďáků běžné. Stál necelých 1500 šilinků a vypadal za milion. Mama Greenová a všichni “hoši” vyšli ven, aby se podívali, když se s ním Franta objevil a pak bylo hodně gratulování a plácání po zádech. Franta jej zaparkoval na kraji silnice s jedním kolem v příkopu a toto místo se pro něj stalo na několik dalších měsíců domovem. Pak se Franta nastěhoval ke mně a další pondělí jsem šel zpátky do práce a on se snažil sehnat nějakou práci.

Oba jsme si mysleli, že to bude jednoduché. Prostě někde zastavíme a tam budou zrovna na nás čekat. Tak to vůbec nebylo. Našli jsme spoustu drobných prací. Převézt z místa na místo skříň a z jiného místa na druhé stůl a židle. Ale skutečnou práci? Je mi líto, chlapci. Někdo nám poradil, ať zkusíme stavební továrny dole na jihu. Najeli jsme 300 km k Yornup a zpátky jen kvůli tomu, abychom zjistili, že se to jen tak povídá. Oběhli jsme všechny lodní agentury ve Fremantle. Všichni nás zdvořile vyslechli, někteří si napsali i naše jména, ale pak zase - je mi líto, v této chvíli nic nemáme.

Bylo to všechno tím, že vláda, jak se zvyšovala inflace, omezila platnost kreditů aby utáhla ekonomický tlak. Vešlo to ve známost jako “kreditní tíseň” a fungovalo to dobře. Možná lépe než se čekalo. V práci se hromadily neprodané azbestové desky a dosahovaly téměř ke střeše. Lidé se na ně dívali, pokyvovali hlavami a mluvili o propouštění a přicházejícím hospodářském poklesu.

První, kdo byl propuštěn, byl Ind jménem Stan. Byl to starší muž s potícím se čelem a neustále ustaraným výrazem v obličeji. Měl velkou nadváhu a snad to mělo s tím vším cosi společného. Vypadal jako by měl neustále pár minut zpoždění, většinu dní spěchal, aby z práce brzy odešel. Někdy dokonce nechal jednoho se svých druhů, aby za něj odpíchnul odchod. Bylo to divné, dokud jsme nezjistili, že Stan pracuje na dvou místech současně. U Chamberlaina pracoval na ranní směně hned vedle nás a když tam skončil, přeskočil plot a pracoval na odpolední směně u Hardyho. Myslím si, že manažeři u Hardyho museli vědět o jeho dvojím životě a brali to, dokud jim to vyhovovalo ale teď to ukončili. To jen posloužilo k prohloubení Stanovy sklíčenosti a já poprvé pocítil, jaké to je být pouze postradatelnou potravou pro továrnu.

Stalo se, že jsme obdrželi zprávu od jedné z těch firem, které jsme viděli ve Fremantle. Potřebovali přestěhovat omítku v pytlích z jednoho obchodu k lodi. Měli bychom zájem? Byli jsme tam jako střela a převáželi jsme pro ně omítku asi 10 dnů, možná dva týdny. Brali jsme to tak, jako že se všechno změnilo a já nevím, jak se nám podařilo stihnout všechno i s prací u Hardyho, ale nějak jsme to zvládli. Vydělali jsme spoustu peněz za krátkou dobu a kdybychom měli ještě jednu nebo dvě takové práce v několika dalších týdnech, tak by se věci možná vyvíjely jinak. Ale protože se pracovní situace nezlepšovala, začali jsme vážně přemýšlet o prodeji auta. Dali jsme si inzerát a navštívili všechny prodejny s ojetými auty o kterých jsme věděli. Znamenalo to velkou ztrátu, ale po několika dnech jsme na to přistoupili. Byl to konec našeho snu.

Kdo za to mohl? To je otázka. Kdybychom začali o 12 měsíců dříve, podmínky mohly být lepší a ta kreditní tíseň by nám také nevadila, ale chyba byla naše vlastní. Byli jsme plni idejí, o obchodu jsme však nevěděli nic. Nevěděli jsme, co nás čeká a šli rovnou do toho. Krátce nato Hardy snížil stav o jednu směnu a Franta a já jsme byli propuštěni.

“Nevadí”, řekla Mama, "něco se najde", když jsme seděli kolem jejího kuchyňského stolu to ráno. Nebyli jsme si tak jisti a hluboký pocit temna nás všechny obklopil. Jeden z dalších strávníků, který také ztratil práci a Frank začali sklesle mluvit o návratu zpátky na farmu. “Vic”, jeden z těch chlapců, kteří četli přes to všechno noviny, řekl: “Hej, tady je inzerát od CES, že hledají dva obchodní asistenty na letišti pro práci v NW”.

Jeli jsme na mém motocyklu do Perthu a zaparkovali u budovy CESu. Po chvilce byl Franta zavolán dovnitř na pohovor. Vrátil se však velmi brzy a jen potřásl hlavou. Já šel jako další. Mladý muž za stolem byl se mnou také rychle hotov. Po několika slovech řekl: “Je mi líto, ale také nejste vhodný”.

Nemarnil jsem čas, abych se ptal proč, protože jsem to věděl: Na formuláři ležícím před ním, na který mi laskavě dovolil se podívat, bylo napsáno velkými písmeny: No N/As! (Žádné nové Australany!). Nemělo smysl se dohadovat. Tento nový druh otevřené diskriminace, nyní ilegální, byl zcela běžný v těchto dnech. Naštěstí jsem si na formuláři všiml jména zaměstnavatele. Byl to Mac Robertson, Miller Airlines, neboli “MMA”.

“Pojedeme na letiště”, řekl jsem Frantovi a vysvětlil proč. Chvíli váhal, ale pak jel. O patnáct minut později jsme mluvili s letištním “výkonným ředitelem”. Vysvětlil jsem mu, co se stalo u CES a zeptal jsem se ho co je špatného na “nových Australanech”?

On byl rozpačitý, hodně se omlouval, poslal nás za mužem, který měl na starosti “NW Ports”, a my tu práci dostali. Prostě si myslím, že jsme je zahanbili, takže nás nakonec vzali.