Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

29. Queens Park

Queens Park byl vzdálen jen dva kilometry nebo tak nějak od Wilsonových, ale byla to část, kterou jsem neznal, nikdy předtím jsem tam nebyl. Dnes je to velice pěkné předměstí, ale v roce 1952 to byly ztracené domky a mezi nimi byly výběhy pro krávy.

Vznikl v době, kdy byla postavena železnice mezi Perthem a Busseltonem ke konci 18.století a lidé se usazovali blízko železnice. Toto a blízký Victoria Park získaly svá jména, protože lidé v té době měli blíže k Anglii než v současnosti a zejména měli ve veliké úctě královnu Victorii. Byla to doba, kdy mnoho míst bylo pojmenováno na její počest. Proto je dnes například 54 Viktoriiných ulic, náměstí nebo drah v perthském metru. Podobně král Jiří má spoustu podobných oslavujících a velebících ulic.

Queens Park měl svoji vlastní železniční zastávku v té době – nyní už je přestěhovaná do jiné čtvrti. Býval zde zaměstnán na plný úvazek železničář a dozorce a na opačné straně byl a ještě pořád je "The Coronation Hotel", který udržuje královskou legendu.

Naproti železnici byla řada obchodů. Přes koleje vedl starý, dřevěný most pro pěší, který se teď už nepoužívá.

Obchody si zaslouží zvláštní zmínku. Myslím, že tu byly jen tři. Jedním byl nový obchodní zprostředkovatel a ty další dva prodávaly potraviny. Byly to "Hambley – Taylor`s" a "Cameron`s", oba byly malé a ubohé. Cameron`s byl tak nízký, že jste museli sestoupit dolů dovnitř po schůdcích. Uvnitř byl pult ve tvaru "U", který neposkytoval víc místa než dvěma nebo třem zákazníkům. Nebyla to samoobsluha a protože potraviny byly naskládány v policích kolem dokola za pultem, musela paní Cameronová běhat z jedné strany pultu ve tvaru "U" na druhou a zase zpátky, aby jste dostali, co jste chtěli.

Zákon v té době zakazoval prodávat většinu potravinového zboží ke konci týdne. Obchody buď byly zavřené nebo, když byly přesto otevřené, musely mít všechny potraviny uloženy zvlášť. U Cameronů vše zabalili do nějakých papírů, před policemi byla zástěna, která byla uzamčena visacím zámkem.

Bylo to hloupé a nefungovalo to. Když jste chtěli konzervu kořeněné šunky, aby jste si ji vzali na piknik v neděli ráno, paní Cameronová sahala kolem závěsu a když vám to podávala říkala: "Jedna a osm pencí, cha – pencí, děkuji vám”, mrkla jedním okem a šibalsky se usmála.

Nikdy jsem nic takového neviděl, ale bylo to místo, kam mě "Min" vezla na svém bytelném holandském kole. Zastavila u paní Greenové, která žila ve starém cihlovém domě se střechou z vlnitého plechu a s verandou kolem dokola, na rohu ulice Fitzroy a Renou. Vypadala laskavě a měla nakřáplý hlas, velké vyceněné zuby a brýle, které se kolébaly ze strany na stranu když šla. Měla 5 nebo 6 podnájemníků, většinou to byli Holanďané, kteří byli ubytování na její široké uzavřené verandě. Musela vědět, proč přicházím, protože mi nepokládala moc otázek, když mi ukazovala můj budoucí pokoj.

Byla to kdysi větší část zastřešené garáže. Postavená ze dřeva a neodborně potažená plastem, měla malé čtyřdílné okno a dveře, které drhly o zem. Ale celý pokoj (a okno) byl pokryt všude sladce vonícím jasmínem a vypadal spíše jako dětský útulný domek něž cokoli jiného. Myl jsem si obličej ve vedlejší prádelně. Bylo tam betonové koryto a k němu připevněná ruční ždímačka. Podobný nástroj jsem nikdy předtím neviděl, ale rychle jsem pochopil jeho užitečnost. Jednoho dne, kdy jsem už vymačkal poslední zbytek zubní pasty, tak jsem vložil placatý konec tuby do ždímačky a otočil pákou. Bylo to zábavné, objevil se neočekávaný zbytek pasty a mě to nikdy neomrzelo. Vtipy o ždímačce na zubní pastu a o mě se staly velmi populární a používaly se dlouho k pobavení. Já si ale myslel, že spíš bych měl být oceněn za iniciativu. Ale pokračuji dál.

Byly to šťastné dny, strávené u "mámy Greenové", jak jsme jí všichni nazývali. Bylo to jako být zase součástí rodiny. Byly tu máma, která vařila v hrnci na sporáku. "Táta", který seděl v rohu a moc nemluvil a byly tady jejich dvě, už vzpomínané dcery, Doreen a Kath, které jsme nazývali "Sis" jako sestry.

Po odchodu od Wilsonů a do doby než Franta přijel s naším náklaďákem a než jsme začali s "dopravou", jsem já sám pracoval u firmy James Hardy and Co, známé jako Hardyova továrna na azbest. Ta práce se prováděla ve velké budově vedle "Chamberlainových traktorů" na Welshpool Road, ve Welshpoolu. Na jednom konci budovy byla velká mašina, kde se v mraku azbestového prachu mixoval materiál s cementem a vodou. Procházel válci a nakonec jsme ho pokládali na ploché vozíky v počtu asi 20 desek na sebe. Po naložení a zpevnění se vše nařezalo do potřebné velikosti a tam jsem pracoval i já ve skupině čtyř lidí.

Naším mistrem byl Charlie, obsluhující gilotinu. Byl to vysoký, šlachovitý muž s neholeným obličejem, s ustupující bradou a širokou šíjí. Když pohyboval hlavou, tak to dělal krátkým, rychlým pohybem, jako pštros. On a jeho polský pomocník Jerry (možná Jerzy) umístili desky do té pozice, aby Charlie mohl položit nohu na pedál - říz, dolů spadlo půl tuny gilotiny, a vytvořilo tak pěknou, rovnou hranu. To se opakovalo třikrát, dokud jsme neskončili s deskou velikou 6x4 nebo 6x3 nebo 5x3 stop, nebo jinou podle potřeby. Další muž skládal desky do sloupce podle velikosti. Když jsme někdy nějakou desku rozbili, což se občas přihodilo, Charlie zakroutil hlavou, věnoval nám jeden ze svých pohledů a (jako pštros) mlasknul jazykem.