Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

titcesta.gif (8356 bytes)

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA


27. Farmhand

Práci, kterou pro mě měli, bylo dělat pomocníka na mlékárenské farmě na t.zv."jihozápadě".

O farmaření jsem nic nevěděl a po celý svůj dosavadní život jsem nikdy nestál blízko krávy. Také jsem nevěděl, kde je ten jihozápad, ale to vše jsem přijal bez otázek. Taková byla smlouva a já jsem s tím vším rád souhlasil. Mohlo se tedy začít organizovat moje přestěhování do Yoongarillupu.

Následující den me někdo vyzvedl dodávkovým vozem a vzal mě na Northamské nádraží. Dostal jsem svazek papírů a nastoupil na vlak do Perthu. Tam jsem se setkal s dalším mužem s podobným autem a ten mě odvezl do Graylandského vojenského tábora, který se v té době používal jako noclehárna pro přistěhovalce. Vzpomínám si, že jsme jeli po silnici, která se jmenovala Mounts Bay Road a míjeli jsme, co jsem pokládal za jezero na levé straně a horu porostlou stromy na pravé. Jaké krásné místo, pomyslel jsem si a rozhodl se, že tam jednou postavím svůj dům. Budu mít ten nejlepší výhled na celém světě, myslel jsem si, ale to jsem ještě nevěděl, že to byla řeka Swan, kterou jsem právě míjel a že si na "mé hoře" nikdy dům nepostavím protože to je známý perthský "Kings (královský) Park".

Strávil jsem noc v Graylands a pak mě vzali zpět na nádraží a posadili do vlaku který se jmenoval "Australind". Bylo mi řečeno, že je to nejlepší rychlík a ten mě vzal do "velkého krajského centra Bunbury", kde jsem měl chytit autobus do Busseltonu.

Určitě vůz, který jsem si vybral, byl mnohem lepší než ty na Northamské dráze. Byla zde centrální ulička a oddělení pro sezení, podobná po obou stranách, kde pasažéři seděli jeden proti druhému a mezi sebou měli stolek. Všechno vybavení bylo z chromu a laminátu a převládala světle zelená a béžová barva.

Vyjeli jsme, pospíchajíc po úzkých kolejích, které způsobovaly to, že jízda byla poněkud nestabilní. Ale vůz měl velká okna na každé straně, takže jsem mohl sledovat krajinu.

Za chvíli přišly dámy, které tlačily ruční vozík. Byly také oblečeny v zelené a béžové, proto jsem si myslel, že to byly nařízené železniční barvy v té době. Měly tu samou barvu i ve vlasech, byly podobné těm, které jsem viděl v Childlows, při své první cestě vlakem do Northamu.

Usmívaly se hezky a přijímaly objednávky na vdolky, koláčky, čaj a zapisovaly si je do bloku. Zmizely a zase se rychle objevily s pečivem, šálky a ohromnou čajovou konvicí, kterou vezly na druhém servírovacím vozíčku. Měl jsem pořád prázdné kapsy a tak jsem se nemohl připojit, ale nevadilo mi to. Byl jsem příliš zaměstnán sledováním cizí krajiny, která nyní rychle ubíhala za oknem.

Bunbury byla poslední zastávka. Do Busseltonu jsem cestoval autobusem, který parkoval hned vedle stanice, jak mi bylo slíbeno. Cesta netrvala dlouho. Musela být bez zážitku, protože jsem si z ní nic nezapamatoval. Když jsme dorazili na místo, zastavili jsme hned vedle starého, už nepoužívaného železničního nádraží. Zde byl jen tucet cestujících nebo tak nějak, kteří vystupovali ven z autobusu se mnou. Brzy všichni odešli a já jsem tam zůstal stát sám.

Nemusel jsem čekat dlouho. Za chvíli přijel starý předválečný Chevrolet a zastavil přede mnou. Vy musíte být Otto Proos řekl řidič, vyslovil špatně mé jméno. Pokýval jsem hlavou a on vystoupil. "Já jsem Len" řekl a pomohl mi naložit můj velký dřevěný kufr do nákladního prostoru "trucku" (nákladního auta) jak on to nazýval. Sedl jsem si vedle něj a on se vydal na cestu. Měl pár pochůzek ve městě, jak říkal a zeptal se odkud jsem.

Když jsem mu to řekl, tak mi odpověděl "Ano, já vím všechno o Česku..." a odtáhl se. Potom jel přes město, které vypadalo, že se skládá ze 4 nebo 5 ulic. Nejdříve vyzvedl zavazadlo nebo něco takového u "Elders" a potom s někým mluvil u garáže o svém traktoru.

Chvíli to trvalo, než se auto znovu rozjelo. Chvíli si hrál se dvěma pákami pod volantem, (zapalování a směs?) než to chytlo s velkým rámusem. Překvapilo mě to a také jsem to řekl. Myslel jsem si, že každý zde má veliké nové americké auto, jako ten řidič, který nás vezl do Perthu před několika dny.

"Je zde dlouhý čekací seznam na auta", řekl "a většina z těch, co přicházejí jsou anglické Vauxhally, Hillmany a Austiny". O většině jsem nikdy neslyšel. A tak jsme konečně přijeli na farmu v Yoongarillup, což, jak se ukázalo, bylo 12 mil od města. Farma byla malá, bíle natřená chata se střechou z vlnitého plechu. S jeho rodinou jsem se setkal v kuchyni, kde byl stůl a židle, dřevěný sporák a petrolejová lednice. Telefon zavěšený na stěně byl t.zv. "Party line" (t.j. několik sousedů kolem měli to samé číslo. Když někdo zavolal to číslo tak telefon zvonil ve všech domácnostech.) Skládal se z dřevěné krabice, kliky na straně a sluchátka zavěšeného na háku z druhé strany. Prádelna a koupelna byla v přilehlé verandě a uvnitř byl ¨"Chip Heater" = "Třískový ohřívač vody". (malé kousky dřeva se musely pálit, chtěl-li jsi horkou vodu.)

Můj pokoj byl docela hezký a lepší než jsem očekával. Byl to jen přístavek ke kolně na nářadí, ve skutečnosti jsem ale měl svůj stůl, židli a - pohodlnou postel. Co víc bych si mohl přát?

Stěží jsem měl čas dát si to trochu do pořádku a už byl čas na dojení. Šli jsme do paddocku = (pastviny) a sehnali si krávy. Bylo jich tu asi 40. Většina už věděla co se děje a přešla pokojně do dvora a do místnosti určené k dojení. Ostatní musely být povzbuzeny. S tím nám měl pomáhat černobílý pes, ale ten se více zajímal o štěbetající ptáky než o krávy.

V kolně na dojení by svítil i měděný kotlík, tam jsme vzali vědro horké vody, umyli vemeno a výčnělek na dojičce. Sledovali jsme skleněnou mísu nad sebou a když proud mléka slábl, tak jsme dali pryč dojicí přístroj a nechali krávu odejít a přivedli jsme další. A to pokračovalo do té doby, než byly všechny krávy podojené. Dvakrát denně. Sedm dní v týdnu.

Nikdy nezapomenu na moji první výplatu a na divné peníze které jsem dostal. 12 pencí v šilincích a 20 šilinků do libry. Jak podivné, ale byl to dobrý pocit mít znovu nějaké peníze v kapse a využil jsem první možnosti která se naskytla, a jel jsem do města a koupil si nové šaty. Tyto výlety do města o sobotách dopoledne mi umožnily, abych si dobře prohlédl Busselton a vytvářel si názor na místo, které se mi stalo domovem.

První dojem byl, že se jedná o bohatou, veselou a slunečnou zemi. Zde nebyl nedostatek, byla spousta jídla pro každého a obchody byly plné kvalitního zboží a prodávající dychtili po tom, aby uzavřeli obchod. Ale nemohl jsem si pomoci, abych si nevšiml určitého konzervativního postoje k lidem a věcem kolem sebe. U Killerbyho například, což byl největší obchodní dům v Busseltonu, měli centrální kasu, kde se všechny transakce prováděly ručně. Kasa byla umístěna nad prodejní halou a spojena se všemi pokladnami několika dráty podobnými pavoučí síti. Když byl obchod uzavřen, peníze se daly do kontejneru a poslaly se pomocí drátů k pokladně, tam vrátili do kontejneru drobné a poslali zpátky k obsluhujícímu a ten je podal zakazníkovi s jakoby menší fanfárou. Jako by chtěl říct: "Podívejte se jak jsme elegantní".

Pro mě to bylo, jako cosi z jiného století. Stanoviště dovezené nejpravděpodobněji z Ameriky, navržené k zneškodněnís Al Capona a jeho bandy a zapomenuté dlouho po tom, co zbytek světa se dostal dál.

Když ponecháme tyto zábavné absurdity stranou, tak to bylo rozkošné město. Umístěné při oceánu, odpočívající a prosperující, takové mínění ve mně zanechalo a od té doby to je pro mě světlý bod.

Co jsem potřeboval dál, byla možnost se pohybovat. Uvědomil jsem si, že je to veliká země a že se nějak potřebuji podívat dál. Pomohl by mi motocykl, napadlo mě. Četl jsem noviny každý víkend a brzy jsem si všiml jednoho jména: Ken George ve Viktoria Parku. Vypadalo to, že tam mají použité motocykly typu který se mi líbil a to mě zaujalo. Udělal jsem si mimořádný víkend, jel do Perthu vlakem v pátek večer a dostavil se před Kena George, což nebylo daleko od Causeway což jsem už dobře znal, předtím než otvírali v sobotu dopoledne.

Byla tu téměř nová dvěstěpadesátka BSA na prodej, ta se mi líbila moc. Stála o trochu víc než jsem měl v úmyslu zaplatit, ale tu jsem si musel koupit. Už si nepamatuji cenu na které jsme se dohodli, myslím si, že to bylo něco kolem 100 liber. Chtěl jsem na ni odjet domů a oni by mě nechali, kdybych držel jazyk za zuby a oni si neuvědomili že nemám řidičský průkaz. Nakonec jsme se domluvili, že mi tu motorku pošlou vlakem do Busseltonu.

Moje první motorka v Austrálii
Moje první motorka v Austrálii

Když jsem se dostal za týden na busseltonské nádraží, už tam na mě čekala. Když jsem se podepisoval na výdejce, tak se mi ruka třásla a pak jsem ji tlačil k první pumpě, abych natankoval benzin (podle předpisu měla být nádrž při převozu prázdná). Dalších 100 metrů dál byla policejní stanice, kde jsem požádal o řidičsky průkaz. Seržant vyšel se mnou ven, nechal mě jet kousek cesty k můstku na pobřeží a zpátky a sledoval mě z verandy. "OK synu" řekl a když jsme vešli dovnitř: "5 bobů = (šillinků) prosím", a to bylo všechno.

Cítil jsem se jako král. Mít takovou krásnou motorku jen po několika měsících práce bylo neuvěřitelné. Doma by mi to trvalo léta než bych měl takovou motorku. Užíval jsem si plně svobody jet kamkoli jsem chtěl, abych prozkoumal "jihozápad". Objevoval jsem sám Yallingup. Řeku Margaret a mysy. Mys Leeuwin bylo jméno jednoho z nich. Jaké divné jméno, myslel jsem si a byl jsem zvědav, jaký má význam a odkud se vzalo. A z ničeho nic tu byla zima. Příjemné podzimní dny byly pryč a místo toho se nebe otevřelo a pořád pršelo a pršelo. Oblast Busselton je položená dost nízko a je to rovina! A všechen ten déšť způsobil, že se z našich výběhů stala jezírka. Když byl čas přivést krávy, nás pes odmítal jít ven. Kravám byla zima, třásly se a byly podchlazené. A dvůr, kam se mi je konečně podařilo nahnat, byla po kolena hluboká, ďábelsky páchnoucí bažina.

Většina krav, ty chytřejší, přišly samy. Ulízly si trochu soli a vypořádaly si to dojení dost rychle. Potom to byla moje práce přebrodit žumpu, abych se dostal k zatoulaným kravám, umyl je a nechal se k mému utrpení, často prásknout špinavým ocasem kolem uší. Nakonec vždy zůstala na dvoře jedna kráva: Měla číslo 37.

Kráva 37 byla vysoká, hranatá a kostnatá. Nejčernejší, s rozšiřujícími se nozdrami a divokým pohledem v očích, vždy mě stíhala když jsem se objevil a vždy se jí podařilo uniknout na druhou stranu dvora. Když jsem ji následoval s rukama roztaženýma do šířky a mluvil na ni měkce, ale uvnitř zuříc, ona uskočila zpátky na místo, kde byla předtím. A tak to pokračovalo dál. Nikdy nekončila ta hra na kočku a myš po kolena v blátě.

Len mi nikdy nepomohl v boji se sedmatřicítkou. Bylo by to tak jednoduché, kdybychom byli dva, ale Len byl džentlmenem a (bývalým) důstojníkem. Ve válce se "hnal po Germánech" = ("chasing the krauts") jak on říkával. Zbyly mu nějaké peníze, přijel do Austrálie a koupil si ranč. Mluvil jako by měl na mysli moje dobro a viděl sám sebe jako "Pána panství". Byl jsem nyní schopen stále více rozpoznávat drobné rozdíly v jazyku. Způsob, jakým dával najevo své pohrdání pro ty, co nepatřili do jeho vrstvy se mi nelíbil. Jednoho dne po silně frustrujícím boji se sedmatřicítkou jsem se rozhodl, že odejdu.

Naskočil jsem na svoji motorku a přijel do Perthu, abych si tam našel práci. Tentokrát jsem byl lépe připraven. Byl jsem mobilní, věděl jsem co chci a kam se mám obrátit.

Zastavil jsem se u firmy Wilson a Johson, šlechtitelství v Canningtonu a byl odkázán na dům Lionela Wilsona v Albany Highway, kde je nyní úřad Canning Shire. (Radnice Okresu Canning.)

Lionel bydlel ve starém domě koloniálního stylu se střechou z vlnitého plechu, se širokou verandou a dvěma vysokými palmami, jedna na každé straně. Bylo to kousek od dálnice, na konci dlouhé štěrkové příjezdové cesty.

Našel jsem ho na verandě kde se probíral kyticí řezaných růží. Vybíral ty, které měly být použity na roubování. Řekl jsem mu kdo jsem a proč jsem přišel. Vzal jsem nůž z jeho ruky a předvedl jsem na jedné z jeho růží, že roubování znám i ovládám. Podíval se na to a řekl:

"Kdy budete moci začít?"

Předchozí

Další díl