Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

26. Northam

Northamský vojenský tábor je umístěn asi 2 nebo 3 km od města, blízko vrcholu hory, hned vedle hlavní cesty do Perthu. Několikrát změnil majitele, trochu se zmenšil od té doby, co jsem tam byl já, ale pořád se o něm mluví jako o "Starem northamském vojenském táboře".

V březnu v roce 1950 to byl hlavní vstupní bod pro tisíce nově příchozích do Austrálie. Nachází se zde tucty budov z vlnitého plechu za slabou zástěnou gumovníku. Některé byly vybaveny jako kuchyně, sklady, úřady atd., ale většina z nich sloužila jako ubytovny.

Jak jsem říkal, byly postaveny z plechu na dřevěných rámech, s dveřmi na každém konci a okenicemi z vlnitého plechu na straně podepřené tyčí, místo skutečných oken.

Zastavili jsme se u řady těchto chatrčí a když jsme vystoupili, tak se někdo podíval na známku na našem krku a řekl: Chata 10, postel 14, nebo něco takového a ukázal nám směr. Tak jsme se rozutekli k "našim" chatkám a pro jistotu jsme ještě našli "naše" číslo napsané křídou na podlaze a vedle toho naši skládací vojenskou postel.

Dalším úkolem bylo symbolicky si zabrat své místo položením batohu nebo zavazadla na postel. Bylo to důležité i pro nás všechny, co prožili několik měsíců v táborech, aby měli "vlastní" postel. Bylo to téměř tak důležité, jako nosit lžíci v zadní kapse kalhot, aby jste nepropásli tu možnost, kdybyste náhodou narazili na hrnec dušeného masa a neměli lžíci kterou by jste jedli. Jen Bůh ví, na co myslí ti, co strávili pár let v jednom táboře za druhým.

Potom jsme se rozhlíželi kolem. V každé chatě bylo 20 postelí. Chatky byly nezateplené a později si někdo stěžoval, že tam bylo horko v létě a zima v zimě. V tomto ohledu jsme problémy neměli, protože počasí bylo dost mírné. Mimoto jsme si určili, že my tam dlouho nebudeme.

Organizace byla výborná. Vládl tam takový "vojenský režim", ale bez nejmenšího náznaku nezájmu lidi, kteří měli tento tábor na starosti. Jedlo se v jídelní hale, která byla ve stylu kafeterie a jídlo bylo dobré a bylo ho dost. Kino se promítalo jednou nebo dvakrát týdně, zatímco se sedělo na židlích potažených látkou nebo na kládách za jídelní halou. Tato představení byla také navštěvována zaměstnanci tábora a tady jsem také poprvé slyšel skutečnou australskou řeč. Možná to byl právě ten zvláštní způsob londýnského dialektu, kdy jedna žena používala slova "Tod-a-i , Mond-a-i, a Tuesd-a-i" atd. což v nás zanechalo zvláštní dojem.

Chtěli po nás, abychom chodili do školy, kdykoli jsme měli čas. Dělali jsme to rádi a znovu jsme pomáhali s překladem. Předměty byly angličtina, australský zeměpis a vládní a politické uspořádání země. A nakonec - k mému velkému překvapení, výklad tenkráte ještě procvičované "Bílé australské politické linie" během čehož náš instruktor vypadal dost neklidně.

Podmínkou našeho přijetí v Austrálii bylo, že přijmeme jakoukoliv práci, která nám bude určena Státní službou zaměstnanosti (CES) a zůstaneme v ní 2 roky. Většina lidí v té době byla poslána pracovat na Mundaring Weir Dam (přehrada), která byla zvyšována, aby udržela více vody. Nebo na různé stavební silniční projekty a na železnici, kde všichni začali pracovat na nízké úrovni. Když se to vezme zpětně, tak to všechno nebylo tak špatné. Spousta lidí zůstala na svých určených místech a pracovali tam do důchodových let, často potom v pozici seniora.

Po škole, zatímco jsme čekali, až se ten proces pohne kupředu, jsme chodili dolů k "řece". Byla to ta nejpodivnější řeka jakou jsem kdy viděl. Její řečiště bylo úplně vyschlé a v něm velké louže teplé, hnědé vody, která nějak vydržela v tom dlouhém, horkém létě. Blízký strom měl přivázané lano k větvi, která čněla nad tou louží a hlouček místních děti (a my) jej používal k rozhoupání a pak jsme se s velkým křikem a cákáním pustili do vody. Byla to legrace a hezky nám tu utíkal čas.

Ale Franta a já a několik dalších, mladých chlapců se rozhodlo, že pro ně není dost dobré jen čekat na CES. Chtěli jsme si sami najít práci a nějak je přesvědčit, aby nás nechali (si tu práci vzít). Rozhodli jsme se jet do Perthu. Tam je všechna práce, jak jsme si mysleli. Já jsem měl 5 šilinků v kapse. Můj počáteční "kapitál". Byl to výtěžek z prodeje dvou balení populárních amerických cigaret z lodě "Dundalk Bay", prodal jsem je hned po příjezdu do tábora.

Perth byl 100 km vzdálený a dostat se tam bylo celkem snadné. Viděli jsme to u ostatních. Vše co jste pro to museli udělat bylo, stát u silnice, zvednout palec a další auto zastavilo. To jsme udělali a auto, které nám zastavilo, byl poslední model amerického auta. "Do Perthu?" "Ano, nastupte si dozadu." Vzadu bylo pro nás tři místa víc než dost a jakmile jsme se usadili, řidič (farmář, jak jsme usoudili) se snažil navázat s námi rozhovor, zatímco jeho žena se na nás dívala přes sluneční brýle. Konverzace vázla, protože my měli problémy s jejich angličtinou a oni s naší. Pak to vzdali, mimo občasnou zabručenou poznámku. Když jsme projižděli mrakem kouře z hořícího buše a téměř jsme se střetli s jiným autem, řidič se otočil a řekl: "Bloomin Hell" ("Bloomin" se používá místo "Bloody Hell" - krvavé peklo, což "dobře vychovaní lidé" považují za neslušné.) A ona k tomu dodala: "Sugar" (což ti samí lidé používají na místě "Shit".)

Vysadili nás na východním konci Causeway (u mostu přes řeku Swan). Poděkovali jsme jim a on řekl: "She'll be fine mate" (To bude v pořádku, kamaráde.) Nerozuměli jsme mu, ale ona se na nás podívala ještě jednou a usmála se. On šlápl na pedál a byli pryč.

Toto bylo starý Causeway, kudy jsme šli. Byl plný dřevěných pil, dřevěných trámů, vše bylo ze dřeva. Pokaždé když jelo kolem auto to všechno skřípalo a rachotilo. A když jel kolem náklaďák nebo tramvaj tak to ještě bouchalo a zatřáslo se. Štěstí, že doprava nebyla tak rušná jako je dnes. Nebyly žádné kruhové objezdy (jako jsou dnes) a když jsme se dostali na konec mostu (kde je začátek města) tak jsme šli pěšky dál.

Nejdříve toho nebylo moc k vidění, ale když jsme došli k St. Georges Terrace, (hlavní třída městem) tak to bylo jiné.

Zde byly různé dřevěné budovy starého stylu s velkými verandami. Právě tam, kde se nyní nacházejí mrakodrapy. Byly tenkráte postavené na rozlehlých trávnících s ozdobnými bílými ploty. Ulice byly olemovány nějakými široce rozvětvenými stromy, možná fíky Moreton Bay a pod nimi byla spousta naleštěných nových aut, všechna zaparkovaná do úhlu, což pro nás bylo neznámé. Překvapilo mě to. Kdyby tam nebyla ta auta, tak by to bylo jako scéna z amerického filmu "Odešli s větrem" o americkém Jihu během občanské války. Dělalo to takový dojem. Měl jsem chuť si sednout a dívat se na to celý den.

Šli jsme dál, pobaveni tím, že tady nebyly vidět žádné semafory, přestože doprava byla rušná. Místo nich tam byli strážníci, kteří měli na hlavě legrační bílé přilby ve tvaru bonbonu, a řídili dopravu na všech hlavních úsecích.

Někde jsme si každý koupil pomeranč. Vypadaly tak lákavě a my jsme je neochutnali už léta a co dalšího (jaký luxus) - zmrzlinu za 3d (3 pence) a pak nový výtisk "West Australian", také za 3d v jednom malém papírnictví na "Terrace", (kde bylo tenkráte také jejich vydavatelství) a doufali jsme, že zde najdeme nějaké pracovní inzeráty.

Už nevím, jestli jsme našli, to co jsme hledali, ale byli jsme překvapeni, že přední strana byla plná narození a úmrtí. Skutečné noviny začínaly až na straně 3 nebo 4.

Když jsme se příležitostně poptali kolem, tak jsme skončili u Metropolitního trhu, u železničního viaduktu "West Perth". Tam nám řekli, že bychom měli jít směrem na Wanneroo a nějaká jiná místa která si už nevybavím, ale Waneroo mi z nějakého důvodu zůstalo v paměti. Tam byla všechna zahradnictví, řekli nám.

Protože jsme neměli jak se dopravit tam a zase zpátky až do Northamu, tak jsme se rozhodli ukončit naše hledání. Už si nevzpomínám na naši cestu zpátky přes město, ale u Viktoria parku, kde končí Causeway, nás vedl můj slavný smysl pro směr celou cestu přes Victoria Park (jedno z předměstí Perthu). Viděl jsem totiž v dálce kopce a trval jsem na tom, že musíme tam (na východ) směrem k horám, protože za horami leží Northam.

Tak jsme prošli celým Viktoria Parkem, celou cestou do Welshpool Road, než mě někdo přesvědčil, že jdu špatně. Měli jsme jít nejdříve do Guildfordu a pak zahnout na východ směrem k Northamu. Byl horký den a právě zastavila projíždějící tramvaj. Tak jsme se vezli zpátky na Causeway, což odčerpalo další část mého "kapitálu".

Detaily, jak jsme se dostali zpátky do kempu mi nejsou už zcela jasné. Vím jen, že jsme se rozešli, než jsme se dostali do Guildfordu. Pak jsme absolvovali několik jízd. Jedna byla na náklaďáku, po ní následovala dlouhá pěší chůze. Ale nějak se nám všem podařilo vrátit se zpátky do tábora krátce po setmění. Nedosáhli jsme sice toho co jsme chtěli, a můj kapitál byl skoro vyčerpán, ale byla to nezapomenutelná zkušenost.

Zanedlouho poté, když jsme byli v táboře asi 2 týdny nebo tak nějak, jsem dostal zprávu, abych se dostavil na CES. Zdálo se, že mají pro mě připravenou práci.