Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

25. Příjezd

Austrálie vypadala jako bledá skvrna na horizontu na levoboku. Stěží se dalo určit jedná-li se o opar nebo kouř, to na co jsme se dívali a chvíli to trvalo než se vynořily další detaily. Postupně jsme uviděli pobřeží. Byla to jen tmavá a velmi nepřesná linie, s několika světlejšími částmi tu a tam. Mohly to být písečné duny, uvažovali jsme. Nebyly zde žádné hory, podobné těm, které se nacházely na horizontu míst, kde jsme žili posledních několik měsíců. To, co jsme mohli vidět ze země před námi, vypadalo jako jedna velká rovina.

Potom mé oko zachytilo záblesk světla ze střechy a obrys stromu. Rovné kmeny a nějaké téměř vodorovně rostoucí větve, které z nich vybíhaly. Byl jsem si jist, že tyto tvary jsem viděl už dříve. Cosi podobného jsme měli v našem skleníku, jen to bylo menší. Určitě to byly Arraucarie, známé zde jako Norfolkské ostrovní borovice, jak jsem se dozvěděl později. Ale tyto byly ohromné! Nikdy předtím jsem je neviděl tak veliké. Bude zde všechno takové? Je to snad země obrů?

Zpomalili jsme a vlečný parník nám přijel naproti a s jeho pomocí "Dundalk Bay" vplul do přístavu.

Tato loď za války sloužila jako německá nákladní loď a jmenovala se "Nurnberg". Pak se používala k přepravě emigrantů na pryčnách ve třech patrech. Byli jsme poněkud namačkáni při této plavbě, ale teď už bylo skoro vše za námi. Nyní se každý z jejich 1000 cestujících hrnul k zábradlí, aby poprvé zahlédl to, co bude jeho novou zemí.

Přístav, kam jsme vpluli, se nám "zkušeným cestovatelům" zdál malý. Malý ve srovnáni s Neapolí, Suezem nebo Colombem. Určitě tady musí být další přístav a pořádný terminál někde jinde - na druhé straně těch doků asi. Toto byla jistě jen malá ukázka, přívěšek skutečného přístavu. Místo rezervované pro ohromné žoky něčeho (vlny) a pro ovce a možná taky - pro emigranty?

Řekli nám, že musíme zůstat na palubě ještě jednu noc. Do zítřka, než bude zajištěna doprava do dalšího a doufejme posledního tábora. Tak jsme strávili naši poslední noc na palubě M.V. (motor vessel) Dundalk Bay. Později jsme se dozvěděli, že tato loď nepatří k těm lepším z malé flotily lodí určených pro dopravu emigrantů.

Já bych ji nesoudil tak přísně. Pravda, nebyly zde klubové haly, ani soukromé kajuty. Ale loď byla čistá a jídlo dobré. Dobré jídlo mělo velký význam pro všechny, kteří někdy trpěli hladem a to zvítězilo nad vším ostatním.

Franta a já jsme měli štěstí že jsme se stali tlumočníky pro dva "doprovázející úředníky". Jeden byl tmavý, zvaný Mr. Fricero a ten druhý byl kulatější, zrzavý a pihovatý, a měl rád pivo. Nikdy nám jej však nenabídl a (možna pro to) mi jeho jméno uniklo z paměti.

Pomohli jsme jim s tím, aby měli o každé osobě na palubě potřebné údaje, takže jsme vytvořili velmi dlouhý seznam jmen, s doporučením pro každého (pro zaměstnanecké úřady v Northamu), podle toho k jakému druhu práce je vhodný. Byly však jen dvě možnosti: buďto jako dělník nebo pracovník s postupem.

Inženýři, univerzitní profesoři nebo doktoři byli obvykle zařazeni jako pracovníci s postupem. Ostatní jako dělníci.

Věděli jsme, že tyto seznamy jsou vlastně k ničemu, bylo ale dost lidí, kteří si mysleli, že si zaslouží být něčím lepším. Ti s tím nesouhlasili a my jim měli pomáhat. Toto byly jediné problémy, které si pamatuji.

Za naši práci jsme nedostali nic, nemuseli jsme ale provádět úklid jako ostatní. Měli jsme také přístup do lodní kanceláře, kde bylo hezky a chladno, když jsme míjeli rovník a také jsme měli určitý status nebo postavení, jak chcete. Ale to jste si nemohli uložit do banky a použít to na břehu.

Když konečně přišlo ráno, tak jsme se všichni seřadili k další zdravotní prohlídce, abychom nezavlekli nějaké závažné onemocnění do země. Pak jsme se znovu seřadili, dostali jsme nějaké papíry a visačku na krk se jménem a číslem a nakonec jsme se rozloučili s těmi úředníky a oni předali Frantovi a mě dva ručně malované diplomy za dobře a poctivě odvedené povinnosti na palubě lodi.

Pak naposledy zkontrolovali naše jména na seznamu, který jsme připravili. Franta a já jsme byli rádi, když jsme za naše potíže byli zařazeni mezi pracovníky s postupem.

Pak jsme už neměli nic na práci, než sestoupit po visutých schůdkách a myslím si, že to byl poslední nebo předposlední den v březnu 1950, kdy jsem konečně vstoupil na špinavý betonový povrch Fremantleského severního mola.

Asi o dvacet metrů dál byl přistaven vlak a my všichni jsme šli k němu. Franta a já jsme se rozhodli již dříve, že si chceme udělat fotografii nás a lodě tak, aby bylo vidět jméno lodě v pozadí. Šli jsme k přídi, svá zavazadla nesli sebou, ale nějaký úředník přiběhl, protože se bál, že chceme utéct. Když jsme mu vše vysvětlili, tak se uklidnil a nám se podařilo získat dvě historické fotografie, jak stojíme před lodí náš první den v Austrálii.

Vlak byl malý ve srovnáni s "opravdovými" vlaky na které jsme byli zvyklí. Vagón byl rozdělen do oddělení, která byla napříč po celé šířce vagónu, a z jednoho oddělení do druhého se nedalo projít když vlak jel. Po celé délce vagónu však bylo stupátko. Musí to mít nějaké rozumné vysvětlení, ale my jsme spekulovali nesmyslně a rozjařeně o tom, jak stateční a atletičtí musejí být výpravčí, aby se dostali z jednoho odděleni do druhého, když vlak jede.

Způsob jakým byly vlaky vybaveny se nám zdál nemoderní. Nikdy před tím jsem neznal slovo "Viktorian", ale nyní ho používám, abych popsal dojem, který na nás učinil.

Lavice byly z tmavě natřeného dřeva, s nějakou látkovou vložkou. Také zde bylo mnoho litinových ornamentů, kroucených a spiralovitých, na většině z nich byly iniciály WAGR, brzy jsme zjistili jejich význam "W.A. (Western Australian) Government Railways".

Byli jsme nyní na cestě a ten dojem, který jsme si vytvořili z našeho okolí v přístavu se nezlepšil. Nikdy v životě jsem neviděl tolik vlnitého plechu, většinou byl rezavý a rozpadající se. To vše se však změnilo, když jsme minuli stavení s velkým obrazem dinga (Dingův mlýn na mouku) a dostali se na předměstí. Nemohu si ovšem pamatovat ta jména, ale musela to být Cottesloe, Claremont, Subiaco a tak dále. Zde jsme poprvé viděli řady a řady rodinných domků nebo chat jak se občas nazývají. Každý byl s trávníkem, který často vedl až k ulici. Už jsme o tom slyšeli dříve, ale v Evropě jsme to nikdy neviděli a kdykoli jsme zde stanuli na malé vyvýsenině, viděli jsme moře červených střech v oceánu zelených stromů. Bylo to ohromující.

To musí být eukalypty, někdo řekl. Opakovali jsme to slovo a opájeli jsme se zněním toho slova "eukalypty". Všichni jsme o nich četli a také samozřejmě o papoušcích a klokanech za dlouhých nocí v Grafenschau a nyní jsme tady. Jediné co jsme chtěli udělat, bylo dosáhnout na ně a dotknout se jich.

Museli jsme jet skrze Perth Central (Hlavní nádraží) samozřejmě, není tam jiná cesta, ale už si na to všechno nevzpomínám. Určitě jsme tam nezastavili. Vzpomínám si však na jízdu přes Guildford. Nevím proč, ale taky si vzpomínám na řadu obchodů na Guildford Road, tato cesta se připojovala na "Velkou Východní Dálnici". Možná proto, že vypadaly tak podivně a starodávně. Dnes, téměř po padesáti letech vypadaji ještě stejne (a moc se mi líbí).

Jakmile jsme minuli Guildford, zjistil jsem, že tady začínají hory a protože jsme mířili přímo k nim, uvědomil jsem si, že asi pojedeme přes ně. Šplhali jsme do kopce a projeli tunelem, vypadalo to, že lokomotiva dostane zabrat. Projeli jsme jej s oddychováním a funěním, a mraky kouře a jisker létaly otevřenými okny.

Jakmile jsme minuli tunel, jeli jsme už jen pomalu a těšili se z pohledu na John Forrest National Park. Pamatuji si na plavecký bazén a taky na malé chatky pro lidi mezi stromy. Tenkrát tam bylo vše skoro nové, dobře udržované a dohromady spojené síti čistých, štěrkových cestiček.

Naše jediná zastávka byla v Chidlows. Nejpravděpodobněji, jak můj druh (v minulosti topič na dráze) řekl, to bylo proto, aby lokomotiva nabrala vodu. Chidlows je dnes místo, kde se nic nědeje, v té dobe to však byla rušná zastávka na hlavní trase do Kalgoorlie a na druhý konec Austrálie. Vzpomínám si na to místo velmi dobře, protože jsme všichni obdrželi poukázku na buchtu a čaj (Meat Pie = masová buchta, t.j. buchta s masem a omáčkou. Jí se v horkém stavu z talíře anebo ze sáčku) ve Fremantle a skutečně toto bylo to místo, to jediné místo, kde jsme vše mohli dostat. Proto jsme vystoupili z vlaku a se zájmem se rozhlíželi.

Viděli jsme úhledné malé městečko za silnicí, každý dům byl v jiné barvě. Obchody s kovovými střechami, stinné verandy a zvýšené chodníky.

Uprostřed nástupiště byl kiosek s občerstvením. Bylo to hezké dřevěné stavení, natřené krémovou a zelenou barvou, připojené, myslím k hlavní budově stanice. Uvnitř byly dva nebo tři stoly, pult a za ním dvě dámy, obě měly krémové a zelené zástěrky a taky krémové a zelené čelenky ve tvaru podobném těm, jaké nosí číšnice v drahých restauracích. Vysoké vpředu a zmenšující se dozadu.

Ne všichni z naší skupiny vystoupili, aby dostali buchtu a čaj, ale i tak ty dve číšnice měly dost práce. Nemyslím si, že byly pořád tak vytížené po celou dobu, ale zvládaly vše dobře a dokonce přidaly i úsměv. Nevybavím si dojem z té buchty, ale toto byl náš první dojem z lidí. Byl dobrý a já si na to i po těch letech vzpomínam.

Náš vlak zvýšil rychlost za Childlows, jako kdybychom jeli z kopce, možná, že jsme i jeli. Míjeli jsme lesy, které byly vystřídány paddocky (ohrazenými pastvisky, tak bych to mohl nazývat), s náhodnými shluky stromů tu a tam. Hned vedle kolejí. Spousta z nich byla domovem pro hejna zelených papoušků. Právě tak, jako v knihách, ktere jsme všichni znali. Mohli jsme slyšet jejich vřískot a pleskání mnoha křídel, slyšeli jsme to dokonce i přes rachot našeho jedoucího vlaku.

Byli jsme šokováni stavem "polí". Pole byly hnědé a suché a vypadaly, že tam nic neroste. Ani jeden list zelené trávy nebylo videt všude kolem. A potom úplně znenadání jsme byli v Northamu.

Ta stanice, která se tehdy používala, je umístěná na západním konci hlavní ulice toho města a dnes už se nepoužívá. Byla to přízemní budova, postavená v tradičním viktoriánském stylu, ale už tehdy jevila známky pokročilého věku. Vystoupili jsme z vlaku a šli přes koleje hlavní vstupní halou k nějakým nákladním autům a autobusům, které stály na ulici. Minuli jsme některé další cestující a taky skupinu lidí, kteří vypadali jako když čekají na vlak, je i možné, že na něj čekali.