Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

24. CESTA NA JIH

Schůzka s konzulem proběhla velmi dobře. Asi měl ten den dobrou náladu, protože netrvalo dlouho a pak už se jen usmíval a pokyvoval hlavou. Věděl jsem že to mám "v kapse" ještě dřív, než vzal své plnicí pero do ruky.

Na cestě "domů" do Grafenaschau jsme nemluvili o ničem jiném než o zlatých nugetech a klokanech - a těch palácích které si postavíme v Sydney. Hned vedle toho mostu! Pod šarlatovým tropickým nebem a Jižním křížem, který se bude na nás koukat. Najednou se to všechno nezdálo již tak neuskutečnitelným snem.

Dříve než jsme si to uvědomili, přiblížila se zima a první mrazivé noci nás upozornily, že v dřevěných chatkách bude v zimě chladno. Grafenaschau se mělo na zimu zavírat a všichni jsme se měli brzy stěhovat do Murnau. Bylo nam líto, že musíme odejít. Bylo to pro nás hezké místo a ačkoli jsme si to tenkrát neuvědomovali dlužili jsme IRO a Spojeným národům hodně za to, jak se nás ujali a vzali pod svůj deštník.

Nyní ale přicházel nový rok a nové desetiletí. Předtím než se rozprchneme po světě, se několik z nás rozhodlo oslavit Nový rok na vrcholu Hoerndelu, který byl naším nejbližším kopcem. Byl to vlastně jenom trpaslík ve srovnání s hlavním hřebenem hor, které se tyčily za bažinami, ale pro nás to bylo velké dobrodružství. Připravili jsme si jako obvykle zásobu jídla a vydali se na cestu.

Vrcholek byl pokrytý sněhem. Cestou nahoru jsme sbírali dřevo na pálení a vlekli jsme ho až na samý vrchol hory. Vatra, kterou jsme o půlnoci zápalili, rozhazovala své jiskry do mrazivé noci a byla vidět až z tábora, z Murnau a jiných míst v okolí.

Proč jsme to dělali? Nevím. V tu dobu nám to připadalo jako to nejsprávnější. Snad to byl způsob, jak se rozloučit s Evropou. Po Murnau následoval na nějaký čas zase Augsburg, kde jsme čekali na "transport" do Itálie. Bagnoli blízko Neapole, kde jsme několik dní pobývali, bylo jen mezipřistáním, než jsme nastoupili na loď, která nás měla odvézt do Austrálie.

*

Tehdy jsem ještě nic nevěděl o Matheovi, Michelovi, Hansovi a Georgovi. Až nyní, s odstupem času. Rád si nyní srovnávám, jak oni před 370 lety směřovali na jih, do kopcovité české země, aby v ní našli nový život.

Také my jsme odjížděli na jih. O trochu dál a snad z jiného důvodu. Ale za stejným cílem.

 Nevíš kam jdeš,
nevíš-li odkud přicházíš.