Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

23. TÁBORY

Příští den nás dovezli na nádraží, dali nám balíček obložených chlebíčků, posadili nás na vlak do Mnichova a popřáli nám "Gute Fahrt" (šťastnou cestu).

A tak jsme jeli zemí která se ani moc nelišila od té, kterou jsme znali my. Tato část Bavorska byla mírně zvlněná a bylo radost se na ni dívat. Malé vesničky nás míjely a tu a tam mezi stomy bylo vidět kostelíček s cibulovitou věží (stejně jako doma), a lány dozrávajícího obilí.

Mnichov byl ale docela jiný. Pocítili jsme to, jakmile jsme se dostali na předměstí a potvrdilo se to dále, když jsme se blížili k hlavnímu nádraží. Jeli jsme pomaloučku podél zničených vagónů a spousty vyřazených lokomotiv. Stály tiše v řadě jedna za druhou a čekaly na někoho kdo by opravil jejich kulkami prostřílené kotle, nebo je vyřadil do šrotu.

Dostali jsme se tam, kde dříve stála hlavní hala. Zůstala jen fasáda a několik železných nosníků které -zčernalé a pokroucené - trčely k nebi, kde kdysi byla střecha. Venku, před nádražím, byl velký otevřený prostor. Dříve byl zcela zastavěn krásnými domy. Nyní byly pryč. Rozbité na sutiny, celý blok byl shrnut buldozerem.

Čekali jsme chvíli na slíbené auto, které nás mělo zavézt do Leopoldových kasáren. Auto ovšem nepřijelo a tak jsme šli pěšky. Byla to dlouhá cesta až do těch starých kasáren. Kolem bylo více bombami rozbitých budov než kdokoliv z nás dříve viděl. Místy to vypadalo tak, že celé bloky byly přeměněny v prach. Místo kam jsme měli namířeno bylo na předměstí. kde už nebylo vidět tolik trosek. V okolí kde za lepších dnů stávaly pěkné budovy. Domky lidí kteří se kdysi mívali docela dobře…

Kasárna byla pojmenovaná po Leopoldovi, bavorském králi blahé paměti. Nyní byla dána k disposici Mezinárodní Utečenecké Organizaci (IRO), orgánu Spojených Národů. Skládala se asi z půl tuctu čtyřpatrových budov, postavených kolem malého nádvoří. Kuchyni s jídelnou a administrativní budovou, kde jsme nyní už pěkně dlouho stáli frontu, abychom ohlásili náš příjezd.

Tábor byl domovem pro tisíce neumístěných osob (DP's), převážně Ukrajinců, Rusů a Poláků ale také pro lidi z Pobaltí. Byli to lidé, kteří byli donuceni k odchodu nebo násilně přemístěni ze svých domovů na nucenou práci v německých továrnách (jako strýc Václav). Po válce se rozhodli že se do své "osvobozené" vlasti nevrátí, ale budou čekat až budou přemístěni někam jinam, nejraději do Ameriky. Nechtěli žít v komunismu, se kterým již měli své zkušenosti.

Původně jich byly v Německu milióny. Nyní, něco přes čtyři roky po válce jich zde zůstávalo stále ještě tisíce, ne-li statisíce. Byli to ti starousedlíci. To tvrdé jádro. Ti, kteří čekali na víza do USA nebo jiní, kterým někdo poradil, že "přes Kanadu se do Ameriky dostanou zadními dvířky".

Žádní ze starousedlíků nebyli Češi. Jak se nám zdálo, Češi stejně jako Francouzi, Holanďané a lidé z mnoha jiných národů spěchali po kolapsu Německa domů. Neměli důvod aby tady zůstali. Těšili se, že si zase dají své životy do pořádku a budou žít jako předtím. Ale teď přicházeli další (my) kteří utíkali, protože se jim nelíbily poměry doma.

Toto byla ta scéna, to jeviště, na které jsme vystoupili. Byli jsme překvapeni, že v Německu je dosud tolik válečných utečenců. Nevěděli jsme to. Naši politici a jejich cenzurované sdělovací prostředky nám o tom nic neřekli. Zdálo se, že se musíme ještě mnoho věcí dozvědět a naučit.

Tábor měl svůj vlastní životní styl a řád. Protože mnoho ze starousedlíků byli Rusové, přežívalo zde hodně z jejich zvyků. Nejnižší úředníci se například chovali jako malí carové. Nechávali lidi stát a čekat na chodbách na množství "dokladů" na to či ono. A někdy, když nový příchozí neznal správný postup, rádi křičeli a nadávali, aby zdůraznili svou autoritu.

A tak se stalo, že nám jakožto novým příchozím, bylo přiděleno místo na půdě jedné budovy. Nebylo to špatné dokud bylo mírné počasí, ale dlouhý výstup po schodech se časem stával obtížným. Pokoje pod námi byly všechny zabrány starousedlíky. Vypadalo to, že chtěl-li se někdo dostat mezi ně, musel by, a) znát někoho s autoritou anebo, b) musel by mít pozvání.

Stejný systém platil pro různé podplácení které bylo možné zde provést. Jako třeba neplacenou pomoc v kuchyni za trochu více jídla. Stalo se, že jeden z kuchařů se dověděl, že hraji na harmoniku. Požádal mě, abych ho učil hrát a kývnutím a mrknutím mi slíbil, že mi najde místo v kuchyni. Tak jsem mohl občas prinést na půdu zbylou půlku chleba a později když na moje doporučení, tam pracoval i Franta, neměli jsme už nikdy hlad.

Zatímco jsme si zvykali na náš nový život, přemýšleli jsme hodně nad naší budoucností. Nepřišli jsme sem proto, abychom posedávali léta v táboře, žili z ruky do úst a špinili si pověst.

Když jsme odjížděli z domova, mysleli jsme, že dříve či později najdeme práci a usadíme se v některé svobodné evropské zemi. Zařídíme se a pak, za pět nebo šest let, až ten komunistický nesmysl skončí stejně jako skončil nacismus, vrátíme se domů.

Skutečně jsme nevěděli, co nás tady čekalo. Když na to tak myslím, bylo to jako bychom skočili jako žáby do studny, protože jsme viděli na dně vodu. Aniž bychom přemýšleli o tom, jak se z té studny dostat zpátky ven. Ne že bychom litovali sami sebe, nebo že bychom se chtěli vrátit zpět, byli jsme ale trochu neklidní nad naší budoucností.

Nepamatuji si už, jak dlouho jsme zůstali v Mnichově, snad dva měsíce, snad tři. Ale jednoho dne nám bylo řečeno, ať si sbalíme své věci. Nazítří měl odjíždět vlak do Grafenaschau a my jsme měli jet s ním.

Grafenaschau je asi 60 km jižně od Mnichova, téměř na úpatí Alp. Byla to malá vesnice a v ní malý tabor sestávající asi ze šesti nebo osmi dřevěných chat, z nichž v každé bydlelo asi čtyřicet lidí. Tábor se nazýval 'Výukové pracovní centrum" a lidé se zde před vystěhováním učili různým praktickým dovednostem. Nejbližší město bylo Murnau, které bylo vzdáleno nějakých 6 km, a tam byl ještě jeden větší tábor.

Na rozdíl od Mnichova nebyla tato část Bavorska válkou vůbec dotčena a ve srovnání s Mnichovem to byla pastva pro oči. Při pohledu z tábora bylo vidět močály, nazývané "Murnau Moos" a za nimi se táhly od východu k západu, kam až oko dohlédlo, Alpy.

Jeden den vypadaly tak a druhý zase docela jinak. Měnily své barvy od ocelové šedi ráno, přes mlhavě modrou až po růžovou při západu slunce. Někdy byly vidět čistě a jasně, jindy byly pokryty sněhem. Jindy se zase diskrétně halily do závoje mlhy.

Všechna města ležící po cestě do Garmische byla kouzelná a na loukách stálo množství malých seníků, které měly typicky na střechách kameny . Byly používány sedláky k uskladnění sena a námi jako bezplatné ubytování při výletech které jsme pořádali ke konci týdne. Pořádali jsme jich několik. Všechny se konaly pěšky, protože nebyly peníze na autobus nebo vlak.

Jídlo bylo problémem. Když jsme chtěli být déle pryč, muselo se něco "naaranžovat". Skutečně jsme hořce litovali že zde nemáme mnichovského kuchaře, který měl pro nás pochopení.

Vydrancovávali jsme okolí o cokoli jedlého co příroda dala a když jsme jednou narazili na jabloňový sad s dosud neočesanými jablky, přejedli jsme se tak, že cenu za naše neřádné chování jsme zaplatili později.

Ať tak či onak, ukončil jsem zde v Grafenaschau výuku na truhláře. Nestal jsem se odborníkem ale zvládnul jsem slušně základy a když končil kurs, vyrobil jsem si solidní dřevěný kufr a jako důkaz kvality jsem si na něj přidal kování, které jsem získal z havarovaného letadla, které jsme našli na kopci Hurndel. Kufr vypadal velice dobře a provázel mne po všech cestách, které měly dále přijít.

Dělal jsem také obchodní angličtinu a psaní strojem a jako neplánovanou vedlejší aktivitu jsem si zdokonoval ruštinu při překládání pro mého instruktora, bývalého univerzitního učitele, který čekal na můj překlad, a když pochopil význam, zakýval hlavou a řekl: "Da, da".

Když to tak vezmu kolem a kolem, měli jsme v Grafenaschau zajímavý čas a kdyby okolnosti byly ještě trochu příznivější, mohli bychom to považovat za prázdniny.

Bylo to v Grafenaschau, kde jsme poprvé věnovali slovu Austrálie vážnější pozornost. To vše díky plakátu, který byl připíchnut na zdi "jídelny". Přitahoval naše oči kdykoli jsme kráčeli kolem a nedovoloval nám odejít. Byla na něm silueta muže, kráčejícího pyšně proti nám. Jeho svaly se vzdouvaly a na hlavě měl klobouk se širokou střechou, který vypadal proti oranžovému nebi velmi dramaticky. Pod tím bylo napsáno:

"ČEKA VÁS CHLAPSKÁ PRÁCE V AUSTRÁLII".

Neměli jsme v té době žádné realné znalosti o Austrálii, měli jsme jen mlhavou představu kde to je. 'Na druhé straně světa" říkal někdo. Ale lákalo nás to. Znělo to dobře. A my už jsme uměli jejich jazyk! (mysleli jsme si to).

Nemluvili jsme o ničem jiném než o zlatých nugetech ve velikosti cihel, které jen čekají až je někdo zvedne z okraje cesty. Žertovali jsme o jízdě v kapse klokana a snili o tropických nocích, sametovém nebi a Jižním kříži. - Ano, věděli jsme všechno o Jižním kříži!

Byly to zbytečné řeči. Věděli jsme, že realita bude docela jiná. Otázka byla, zda jej vůbec kdy uvidíme! První co jsme museli vidět byl konzul.

Konzulové byli všemocní, skoro mystická až božská stvoření. Která kývnutím hlavy nebo škrtnutím svého plnicího pera se zlatým hrotem (bylo to před věkem propisovaček) rozhodovali o tom, zda někdo odpovídá jejich představě o dobrém budoucím občanu nebo ne.

Byli to předsedové výběrových komisí, kteři měli na práci vybírat lidi pro osídlovací programy jejich zemí.

Jejich působení v táborech se rovnalo práci záchranářů. Lidem kteří probírali zbytky ztroskotaných lodí na pobřeží. Takovými troskami jsme byli i my. Troskami, které zbyly poté, co "naši přátelé" zničili naši zemi. Procházeli těmi troskami, vybírali hned to, hned ono a hodili zpátky co se jim nehodilo.

Věděli jsme již, jak si počínají. Viděli jsme jich několik. Občas došlo k omylu. Jedním takovým omylem jsem byl určen jít do Venezuely!

Byla to smutná záležitost. Venezuela nebyla nikdy na prvním místě v seznamu zemí, do nichž bych chtěl někdy jít. Začal jsem chodit do intenzivního kursu španělštiny a dodnes si vybavuji několik vět z "Linguaphonu".

"La avuella esta setanda" říkalo se v ní. A dále:

"El avuello estos setandos" atd.

Naštěstí se moje cesta do Venezuely neuskutečnila a byl jsem to já kdo zůstal sedět, ne moje babička. Ale tyto věty, opakující se stále dokola zůstaly již navždy vryty v mé paměti.

Jednoho dne jsme byli pozváni do Augsburgu k australskému konzulovi. Protože došlo k nějakému zdržení, obstarali jsme si jídlo a šli se podívat na město.

Augsburg byl zrovna tak zničeným městem jako Mnichov, jeden bombový kráter vedle druhého. Za městem ale, jsme náhodou našli hřbitov. Byl rozlehlý a důstojný a vůbec nepoškozený. Vzpomněl jsem si na strýce Václava. Šli jsme dál a za zdí jsme je našli. Hroby jeho druhů, kteří tam přišli o život.