Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

21. ÚTĚK

Franta a já jsme se setkali na nádraží. Byla to grandiózní budova s velkou centrální halou a klenutým stropem, více jako opera než nádraží, jak jsem si myslel. Byl jsem rád že pro mne přišel, protože mne teď vedl labyrintem ulic, uliček a zkratek až na předměstí, kde bylo jejich zahradnictví.

Zůstal jsem tam přes noc jako host rodiny a příští ráno, poté co se Franta s nimi rozloučil, jsme vyjeli.

Přibyl k nám ještě třetí člen skupiny kterého jsme přibrali o půl hodiny později. Jmenoval se Rudolf, divoký výrostek s kšticí, pihami a širokým úsměvem. Byl to Frantův kamarád. Před časem byl nadšený odchodem, ale nyní si už nebyl tak jistý že chce pryč. Zastihli jsme ho na ulici se skupinou mladších kluků, jak objíždí stále dokola malý plácek a nezdálo se, že by mu nadchazející cesta ležela nějak v hlavě.

Franta vjel do jejich chumlu zatímco kluci, kteří dobře vědeli o co se jedná, dále pojížďěli a hlasitě dávali najevo co se stane tomu, kdo chce bez povolení vyjet do zahraničí.

čekal jsem, že se každou chvilku musí objevit někde policie a na místě nás zatkne a snažil jsem stát stranou, ale Rudolf se nakonec rozhodl že půjde. Vyšel nahoru, hodil do tašky nekolik věcí a jel s námi. Franta nás vedl ven z města a brzy jsme nechali za sebou poslední domky Plzně. Našli jsme hlavní cestu na západ a pokračovali po ní.

K hranici bylo asi 80 km. Kola ujídala každým otočením kol či každým šlápnutím do pedálu další kus cesty k hranici. Zatímco kolem nás míjela krajina, opakovali jsme si stále znova a znova svůj vymyšlený příběh. Ne snad, abychom si ho zapamatovali, ale abychom se tím sami dostali do psychiky.

"Jsme na vyjížďce na kolech" řekli bychom, kdyby nás někdo zpovídal. Předstírali bychom že nevíme nic o zakázaných zónách a zvláštních pasech. Nakonec "nic oficiálního v tomto smyslu nebylo nikdy zveřejněno".

Byl to jen chabý pokus a my jsme to věděli. Doufali jsme, že při jízdě přes hranici za bílého dne a při předstíráni že jsme jen nejací blbci (což nám nedalo moc práce) nám bude někdo přece jen věřit.

Když jsme se domnívali, že už jsme ujeli po hlavni silnici dosti daleko, sjeli sme na boční cestu, kde zanedlouho byla videt na okraji lesa skupinka střech domů. Když jsme přijeli blíž, otevřela se nám mezi domy malá náves. Lidé se na nas dívali ale neříkali nic. Pohnuli jsme se dál a když jsme byli téměř na cestě ven, objevil se zčista jasna před námi muž na kole. Namířil si to přimo na nás, přehlédl nás pohledem a školeným hlasem řekl:

"Doufám, že vaše doklady jsou v naprostém pořádku".

Byli jsme polomrtví strachy a očekávali jsme, že se ukáže, že je to tajný policista a zatkne nás na místě. Konečně jsme přikývli hlavou a něco zamumlali.

"Dobře" řekl a nasedl na své kolo a odjel. Nikdy se nedovíme kdo to byl. Kdyby to byl někdo s úřední mocí, mohl by na nás poslat policii a ta by nás mohla ihned uvěznit. Já si myslím, že to byl místní patriot a chtěl nás přátelsky varovat před tím, co by třeba mohlo následovat.

Nastal moment hrozného ticha. Nikdo z nás nepromluvil. Dívali jsme se jeden na druhého a Rudolf napůl otočil své kolo, jako by chtěl jet zpátky. Nakonec jsme jeli dal, po ceste která vedla z vesnice. Zanedlouho se změnila v lesní cestu a pak v pěšinu, po obou stranách hustě lemovanou lesem.

Brzy jsme museli svá kola tlačit, protože cesta vedla do kopce. Zastavovali jsme se každých několik minut, zadržovali dech a poslouchali. Pak jsme pokračovali dál, stále výše a výše. Zastavili se a znova poslouchali. Nevědeli jsme, kde jsme a kde je hranice. Bylo pozdní odpoledne a stíny nam říkaly, že jdeme na severozápad. Zavezli jsme kola do křoví, opustili jsme chodník a vydali se mezi stromy směrem na západ.

Zanedlouho jsme přišli na cestičku. Byla hodne ušlapaná a vedla mezi stromy od severu na jih. Dohodli jsme se, že to bude cestička pro hraniční stráž a hranice je docela blízko. Možná jsme už skoro u ní.

Přeběhli jsme přes ni a dali se směrem dolů po svahu kopce, který byl v tomto podzimním čase pokryt listím, které nám často sahalo až po pás. Nemohli jsme se vyhnout udělat trošku hluku takže jsme se jako předtím, každou chvilku zastavovali a naslouchali. Najednou jsme zaslechli něčí pískáni na cestičce, kterou jsme právě přešli. Schovali jsme se do listí a nepohnuli jsme ani svalem. Byla to hlídka? A měla s sebou psa? Psa, ktery by nás mohl vystopovat?

Konečně pískáni zmizelo v dálce a bylo slyšet jenom šumění větru ve vrcholcích stromů. Vynořili jsme se ze svých úkrytů a pokračovali dál, dolů s kopce. Zde sme přišli na další cestu. Šli jsme po ní a mysleli že jsme už jistě v Německu. Ale pak jsme si ještě jednou všimli stínů. Ležely napříč přes cestu. Šli jsme na jih místo na západ!!

Nikomu se nechtělo opustit cestu a stoupat znovu do svahu na naší pravici ale nakonec jsme to přece jenom udělali a za dvacet minut jsme dosáhli vrcholku kopce a opatrně se plízic křovím, přišli jsme k dalšímu chodníku a přímo před ním:

Dřevěný sloupek s tabulkou, kde na jedné straně bylo napsáno ČESKOSLOVENSKO a na druhé DEUTSCHLAND.

Běželi jsme nějaký kus po cestě, zahnuli doprava přes paseku a běželi dál mezi stromy až jsme doletěli na okraj lesa.

Před námi se objevilo několik domků. U jednoho z nich pracoval ve své zahradě jeden muž. Podíval se na nás a řekl: