Zánik osady Pohlberg

    Archeologie, obor který ve veřejnosti dosud vesměs vyvolává pocit dobrodružství a romantiky, se v posledních desetiletích začal výrazněji vnitřně diferencovat do několika příbuzných větví. Původní rozdělení, kdy hlavním kritériem bylo především geografické vymezení zájmové oblasti, např. na archeologii klasickou, pravěkou, egyptologii atd., dnes již nepostačuje. Čím dál tím víc se ve světě (v České republice zatím v nepatrné míře) začíná uplatňovat a prosazovat tzv. archeologie průmyslová (industriální, postmedievální).

    V předkládané práci jsem se zaměřil na období (a problematiku) ještě mladší, soudobým bádáním dosud opomíjené - otázku výzkumu dosud zaniklých usedlostí českého z rozmezí 19. a 20. století. Z několika výše uvedených příčin je tato práce pohybující se na hranicích více vědních oborů - archeologie, etnografie a historie, svým způsobem průkopnická. Předně téma spojené s poválečným odsunem Němců je dosud historicky neuzavřenou a veřejností citlivě sledovanou oblastí našich dějin. Dosud probíhající diskuse, oboustranně podněcovaná často citlivě zabarvenými prohlášeními nejrůznějších názorových skupin, je přetrvávajícím problémem naší zahraniční politiky. Zároveň, alespoň z české strany, nebyl dosud patrný přílišný zájem na zmapování otázek spojených například s hospodářským, společenským a kulturním vývojem oblasti v době tak razantních demografických změn. Společně s tím zůstávají stranou i zdánlivě okrajové otázky spojené například s hmotnou kulturou původního německého obyvatelstva. Informace obsažené v soudobých vlastivědných statích a přesídleneckých tiscích tuto problematiku rovněž pojímají jen okrajově a navíc jsou již tradičně zatíženy značnou národnostní subjektivitou pohledu.

    Zkoumaná lokalita se nachází na katastrálním území obce Lučany nad Nisou. Obec Lučany nad Nisou se nalézá cca 2,5 km východně od Jablonce nad Nisou, v jižním podhůří Jizerských hor. Zkoumané území leží cca 2 km severozápadně od centra obce, nedaleko katastrální hranice Lučan, na vrstevnici 700 m.n.m.

Sledovanou lokalitu bylo možno na základě historických pramenů rozdělit na hospodářství A, B, C, D. Jádrem každého hospodářství byl sídelní objekt. Jednotlivá hospodářství nevznikla patrně současně, výrazné časové rozdíly se však také nevyskytují. První písemná zmínka o sledované lokalitě pochází z r. 1836 (hospodářství A), je tudíž pravděpodobné, že existovalo již určitou dobu před uvedeným rokem. Zánik usedlosti souvisí s odsunem zdejších německých vlastníků, protože po jejich odchodu již domy nebyly (kromě č. p. 288) dále užívány. Vlastní zánik objektů pak probíhal zhruba v horizontu let 1950 - 1970. Archeologická a historická data si v době zániku neodporují (k 1. 4. 1972 jsou všechny sídelní objekty sledované lokality vedeny na Katastrálním úřadu v Jablonci n. N. jako zbořeniště). Keramika vznik hospodářství bohužel přesně nedatuje, protože je vesměs až z 2. poloviny 19. století.

    K roku 1940 je uváděno, že v Lučanech nad Nisou pracovalo v zemědělství 15 % obyvatelstva a domácí prací se živilo 31 %. Obyvatelé sledovaných hospodářství pracovali ve firmách v Lučanech nad Nisou či Jablonci nad Nisou, mezi výrazné zdroje jejich příjmů však také patřilo domácí zpracování (mačkání, sekání) skla a v neposlední řadě též zemědělství (skromná sklizeň sloužila zřejmě pouze pro přilepšení – kromě hospodářství B, kde jsou majitelé přímo uvedení jako zemědělci). Zemědělství je archeologicky doloženo především malými políčky západně od jádru vlastního osídlení, podomácké zpracování skla dokládaní mnohé nálezy skleněných knoflíků, výlisků apod. Fakta získaná rekognoskací terénu a povrchovými sběry nejsou v rozporu s prameny historickými, naopak je spíše podporují.

    Na lokalitě je doložen dům typu Wohnstallhaus, který se v této podhorské oblasti vyskytoval až do poloviny 20. století. Tento typ domu souvisel patrně se sociálním postavením obyvatel. Jedinou výjimkou je dům č.p. 288 (jádro hospodářství A), který k tomuto typu zřejmě nenáležel, což umožňuje uvažovat o vyšším sociálním postavení majitele. Terénní relikty (viz metodika práce) lze rozdělit na objekty sídelní (domy – jádra hospodářství), hospodářské objekty (kůlny), objekty související s vodohospodářstvím jednotlivých sídelních jednotek (studny, studánky, nádržky na vodu) a komunikace zajišťující spojení hospodářství s okolím. Pořadí výstavby bylo zřejmě následující: vyměření parcel a určení jejich funkce, stavba sídelních objektů současně se zajištěním adekvátního přísunu vody (= svedení pramenů do studánek a stavby záchytných vodních nádržek), stavby přístupových komunikací (pokud neexistují).

    Analogické osady byly zpravidla v této oblasti stavěna podél horských potoků, kromě vlastní vody se využívala i její síla pro pohon rotačních brusných kamenů na broušení skla. V tomto ohledu je Pohlberg výjimkou, protože nebyl postaven přímo u potoka. Potok (bezejmenný) pramení až na jižní hranici sledované lokality.

    Bližší rozlišení “pracovní” a obytné zóny domů (na základě rozmístění artefaktů – hlavně keramiky) není z důvodu kompaktní destrukční vrstvy možné. K vyřešení této otázky by byl nutný archeologický výzkum.

    Celá zkoumaná lokalita, zejména však sídelní objekty, byly podrobeny povrchovému výzkumu. Získaný nálezový soubor obsahuje užitkovou keramiku s hnědou polevou, datovanou do 2. poloviny 19. až 1. poloviny 20. století. Keramické kachle, vyskytující se hojně na všech hospodářstvích, jsou reprezentovány druhem s tmavě zelenou glazurou, který se v okolí vyskytuje poměrně vzácně a je frýdlantské provenience. Druhým a mnohem více frekventovaným druhem jsou kachle s mramorovitě modrobílou glazurou. Kachle jsou datovány přibližně shodně s keramikou. Časté nálezy skleněných výlisků a knoflíků upomínají na zdejší podomácké zpracování skla. Porcelán se vyskytuje pouze vzácně, častěji se vyskytují speciální výrobky napodobující porcelán – tzv. bělniny. Kovové artefakty jsou reprezentovány jednak domácím nádobím, jednak předměty souvisejícími s konstrukcí domu.Tato lokalita by si bezesporu zasloužila archeologický průzkum, jelikož je v současné době postupem antropogenní činnosti silně ohrožena. Je to zároveň velice hluboká studnice informací o životě obyčejných lidí v průběhu 19. a 20. století. Pokud se zde archeologický výzkum bude v dohledné době provádět, je nutno postupovat samozřejmě systematicky, podle jednotlivých hospodářství a přihlédnout i k různým aspektům uvedeným v této práci.