Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.

OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

Stalo se to na začátku roku 1948. Komunistický předseda vlády pod nějakými záminkami odvolal všechny členy jeho vlády kteří nebyli jeho přímými kolaboranty. Některé z nich uvěznil a obvinil je z nejrůznějších zločinů proti státu.

Jakýkoliv odpor byl rychle potlačen Lidovou Milicí. Pražské rádio, vždy považované za "hlas svobody" bylo posledním které skončilo odpor. Za několik dní nato jsme se dovědeli, že ministr zahraničních věcí, oblíbený demokrat, zemřel když "spadl nebo vyskočil" z okna ve čtvrtém patře jeho kanceláře. Dále také zemřela svoboda slova, když všechny dosud nezavislé noviny a časopisy, "dobrovolně" přestaly vycházet.

Pak přišla vězení, vyšetřování a souzení podle sovětského vzoru. Kdokoli nebyl s nimi, byl proti, a mohl proto očekávat stíhání. Vojáci, kteří bojovali proti Němcům po boku spojenců byli označeni za nespolehlivé - skoro zrádce. Někteří z nich, piloti kteří létali s RAF během války a dosud měli přístup ke Spitfirum, odletěli zpět do Anglie.

Příští vyučování v Libverdě začalo jako obvykle. Ale měli jsme teď nového předsedu-učitele. Komunistu! Nad stolem měl velkou červenou vlajku a heslo "Ať žije Velká říjnová socialistická revoluce!". Obrazy Stalina, Lenina a ostatních velikánů Strany, pokrývaly zbytek stěn. Pobíhal po třídách, aby rozšiřoval své politické přesvědčení.

Rád nás organizoval do pracovních brigád a posílal nás na různé práce kolem školy. Škola měla rozsáhlé pozemky a zahradní školku. Všichni jsme tam vykonávali svoji praxi a neměli jsme žádné námitky. Jeho "dobrovolné brigády" vypadaly jinak. Očekával že tam budeme pochodovat, zpívajíc patriotické (zvláště ruské) písně při "budování socialismu". Pracovali jsme dlouho do noci a pokud jsme nezůstali až do konce, byla naše jména zapsána.

Založil ve škole oddíl "Svazu československé mládeže" a jednoho dne musela celá naše třída jít na schůzi tohoto svazu. Předsedal jí jeden ze starších studentů z jiné třídy.

Řekl: "Soudruhu Prause, pojďte ke stolu prosím".

Snad proto, že jsem byl o rok starší a o hlavu větší než mí spolužáci, byl jsem považován za předsedu třídy - neoficiální hlavu skupiny. Asi to věděl a byl to důvod proč mne vyvolal nejdřív. Aby mne postavil před mé spolužáky, aby na mne působila vážnost jeho schůze:

"Rádi bychom, abyste se vy a vaše třída připojili k nám".

Podíval se na mne přes svá tlustá skla brýlí a chtěl si něco psát do svého notesu. Odmítnul jsem a když jsem se vracel zpět do mé lavice, celá třída mi tleskala.

Cítil jsem se od té doby, že jsem hlídan. Že moje jméno je někde zapsáno. Že na mne budou čekat.

Příští termín byl náš poslední před závěrečnými zkouškami. Zdálo se, že budeme opakovat především probrané látky až na to, že vliv komunistické strany stoupnul. Tabule popisovaly růžovými barvami krásy života v Rusku. Byly tam obvyklé obrázky usměvavých dětí, podávající kytice maršálu Stalinovi a fotografie nejnovějších vlaků a letadel, která se nápadně podobala americkym Douglasům DC-3.

Franta byl mým spolužákem v Libverdě. Franta a já jsme měli stejné politické názory a oba jsme byli rozčarováni tím, co se dělo, co se stalo s naší zemí. Vypadalo to, jako by po třech letech sluníčka a radosti nastoupila další vlna cizí nadvlády. Importovanou tentokráte našimi "přáteli". Pomalu v nás rostlo rozhodnutí. Chtěli jsme "ven".

Setkali jsme se jednoho slunného dne na začátku léta v Praze. Franta také studoval angličtinu a oba jsme se rozhodli, že složíme tak zvanou "univerzitní zkoušku". Byla to nejvyšší možná zkouška. Složit ji bylo považováno za dostačující pro práci překladatele na vládní úrovni, nebo mohla být základem pro další kvalifikace jako mezinárodní vztahy, diplomatické služby atd. Složili jsme zkoušku, prohovořili naši budoucnost a rozloučili se. Se slibem, že budeme stále ve spojení.

Paní Černá byla nadšená, když jsem jí sdělil novinku o složení zkoušky. Měla radost za mne i za sebe. Jeden z jejích studentů dosáhl takového výsledku! Bylo to peříčko na jejím klobouku, stejně jako na mém.

Měl jsem ten rok rušné léto, protože zanedlouho jsem byl opět na zkouškách v Praze. V botanické zahradě tentokráte, kde jsem se procházel se svým zkoušejícím všemi skleníky a pokoušel se rozeznat co možná nejvíce exotických rostlin, abych složil poslední zahradnickou zkoušku. Současně jsem přemýšlel dlouho a vážne o tom, co jsem hodlal udělat. Jaký dopad to bude mít na moji rodinu. Bezpochyby přijde policie a budou se vyptávat. Snad mi přisoudí i nějakou protistátní činnost a zamíchají do toho i moji rodinu. Budou mi všichni chybět. Maminka a tatínek a Olga, které bylo nyní osm a začínala se učit hrát na klavír. A Petr, malý pětiletý uličník, kterého jsem právě naučil číst.

Jednoho dne přišel dopis od Franty. Psal v něm: "Plánuji cestu na kole po horách. přijeď prosím". Tak jsem si sbalil svůj ruksak se všemi věcmi, bez nichž, jak se mi zdálo, bych se neobešel v životě a ve stanovený den jsem vzal své kolo ze šatníku v předsíni naposledy.

Bylo časně rano, pět nebo šest hodin a chtěl jsem stihnout první vlak. Myslím že to byla sobota, ale nejsem si jist.