Příbram leží asi 60 km jižně od Prahy. Přímo v srdci Čech a daleko od hraničních hor a kopců, které byly po tři a půl století domovem Prausů.

Příbram je také stará celá staletí. Bývalo to hornické město, produkující olovo a stříbro a jiné kovy. Všechny doly byly umístěny v sousedním přilehlém městečku Březové Hory, které leží přes údolí, přímo naproti Příbrami.

Tato dvě města byla později oficiálně sloučena v jedno, ale v roce 1946 to byly ještě dvě samostatné obce, přičemž Příbram byla hlavním střediskem obchodu a administrativy.

Hlavní atrakcí Příbrami je odedávna klášter na kopci, shlížející na město. Jmenuje se Svatá Hora a je snad ještě starší než ty stříbrné doly na tom kopci naproti.

Ihned po válce a pak ještě několik let přijížděli do Příbrami vlakem věřící z celé země i ze zahraničí. Vytvářeli dlouhá procesí, a pod prapory a monstrancemi které si přivezli, šli v dlouhých průvodech, střídavě se modlíce a zpívajíce vystupovali pomalu na Svatou Horu.

Někdy na vrcholu sezóny přijížděly i dva až tři speciální vlaky denně s účastníky procesí. Takže dvě až tři procesí věřících se táhla úzkou hlavní ulici směrem ke Svaté Hoře.

Manžel tety Išky, strýc Franta byl v Příbrami zahradníkem. Naučil se svému řemeslu a později řídil obchod pro majitele, který časem zestárnul a neměl žádného, kdy by s ním pokračoval. Strýc si firmu pronajal a řídil si ji po svém a sám.

Podnik se skládal ze dvou zahrad. Jedna byla blízko středu města, mezi dvěma rybníky, kde byl přehrazen potok tekoucí městem. Druhá byla trošku dál a té se říkalo "školka". Blízko první zahrady byl také obchod a nad ním v patře byty.

Byla to stará budova s tlustými zdmi, kamenem dlážděnou halou a vrzavým dřevěným schodištěm, které vedlo do další haly v patře. Připadly nám k obývání tři místnosti z té haly, kterou jsme sdíleli s další rodinou, jejíž jméno si už nemohu vzpomenout. (Poznámka PPr: Bratr si nevzpomíná, zato já ano. Sousedé se jmenovali Rasochovi a byli to děti a vnuci původního majitele pana Hahnla.) Náš byt měl jedno okno do ulice a jedno do dvora. Bylo to pro ten čas pohodlné bydlení, ale zdaleka ne luxus.

Takový byl stav, do kterého jsme se dostali v létě 1946. Domnívám se, že jsme prostě byli jedna další skupina lidí, jejichž životy byly poznamenány válkou, kteří chtěli někde zapustit kořeny. Jedno kde, ale aby byly trvalé a bezpečné.

Tatínek se rád staral o koně Karla. Nic lepšího se nemohlo stát, protože tatínek koně miloval. Myslím, že to musí být v krvi. A já jsem měl být zahradníkem.

Ani já jsem neměl problémy s přizpůsobením se nové práci. Myslím, že to mám také v krvi. Staletí, která rodina prožila na venkově zanechala v nás různé takové náklonnosti. Tak jsem se učil sít a plít, přepichovat a roubovat a rozmnožovat a všechny ostatní věci, které musí každý zahradník umět.

Zahradnictví bylo smíšené, pěstovala se zde zelenina, stejně jako sazenice, řezané i hrnkové květiny. Svatební kytice, věnce se stuhami i bez. Květiny do pronájmu a květinové vazby pro zákazníky živé, stejně jako pro ty již nežijící.

Strýc Franta byl skutečně průbojným člověkem. Přičinlivý, vysoce motivovaný, snaživý iniciátor který si nenechal pod nohama "růst trávu". Pevně věřil ve svobodné podnikání, svobodu slova a tvrdou práci.

Proháněl každého nemilosrdně a sebe nejvíc. Jeho přístup a názory na politiku mě asi ovlivnily ze všech lidí nejvíc.

Obchod byl doménou tety Išky. Ona i její děvčata byla stále jako ze škatulky a květiny měla vystaveny ve všech výlohách, které vedly na hlavní ulici. Té, která vedla od nádraží ke Svaté Hoře. A kytičky se prodávaly návštěvníkům jako "horké koláče".

Všichni dohromady byli skvělý tým. Každý byl jejich přítelem a nic pro ně nebylo těžké. Vydělávaly lehce peníze a zrovna tak lehce je dokázaly dát a přispět každému, kdo to potřeboval. Pomohly mi zaplatit nové kolo, jichž bylo tenkrát nedostatek a byla velmi drahá.

Byl jsem velmi pyšný na svoje kolo. Bylo to kolo "závodní". Bylo modré a měl jsem je nahoře v hale, v té místnosti, která sloužila nám všem. Mělo své místo nahoře na šatníku a já strávil spoustu času čištěním a projížděl jsem je jen o víkendech. Jinak jsem používal tátovo staré "rodinné kolo", na němž jsem jezdil do práce ve školce a na různé pojížďky pro firmu.

Pro firmu nás pracovalo asi 10 a pak ještě několik sezónních dělníků, kteří pomáhali, když bylo potřeba. Byla to soustavná a intenzívní práce. Zalévalo se výhradně ručně, do té doby než se objevila čerpadla a rozstřikovače. Nicméně, těžkou práci vykonával Karel. Karel byl vysoký, černý a vypadal divoce. Ale spolu s tatínkem se dokázal pohybovat v záhonech karafiátů, jako by byli taneční mistři. Oral a opracovával půdu, tahal těžké vozy s náklady nářadí nebo zeleniny a květin kdykoli to bylo zapotřebí.

Ve dnech, kdy byly trhy, což bylo dvakrát i třikrát za týden vstával Karel vždy časně. Dovezl náklad se zbožím na náměstí a než my jsme postavili, již byl zpátky s dalším nákladem.

Ve dnech, kdy byly městské trhy strýc Franta skutečně jen zářil. Byl rozený obchodník. Byl hned tu a hned tam, zkrátka byl všude. Nikdy nenutil, ale vždycky prodal. Neustále vtipkoval, pěl chválu na zelí nebo přijímal objednávky na své "květinové koberce".

Květinové koberce byla další jeho specialita. Byly to vzorované výsadby na hrobech, zhotovené z mnoha rostlin, které sesázeny dohromady vytvářely živý, rostoucí a kvetoucí koberec.

Vysazovali jsme jich hodně každé jaro. Byly tak oblíbené, že existoval seznam pravidelných zákazníků, kteří chtěli mít kobercem pokryty hroby každý rok.

Karel dovezl vůz naložený až po okraj květinami a rostlinami a bedničkami s hlínou až na kopec, kde byl hřbitov. Strhali jsme starý koberec s hrobu, přičemž jsme zachraňovali, co se ještě dalo použít. Nahromadili jsme nahoru novou hlínu srovnali a nahradili jiným "kobercem".

Používali jsme většinou miniaturní růžové begonie, modré ageratum a něžné drobné eševerie. Když se všechny tyto rostliny vzájemně dohromady propletly, vytvořily krásnou barevnou pokrývku. Každý přitažlivý koberec byl lákadlem pro příští objednávku a tak se i koberce prodávaly jako "horke koláče".

Na konci dne, když už jsem uklízel, strýc Franta stále objevoval nové hroby (a zákazníky na nové koberce) a občas "náhodou" našel staré drátěné obruče od věnců, které by mohly být použity pro další věnce. Ty jsme obyčejně odvezli domů. Jak již jsem řekl - byl to podnikavý člověk.

A tak krok za krokem jsem se naučil několika věcem nutným pro zahradnické řemeslo. Byla to hezká doba. Líbila se mi má práce a miloval jsem Příbram. Měl jsem kamaráda Ludvíka, který byl hodinářským učněm.

Jeho "firma" měla za úkol údržbu hodin na kostelní věži. Tato údržba obsahovala také pravidelné výstupy do věže po rozviklaném žebříku. Když si na to vzpomínám, bylo to dost nebezpečné. Ale my jsme se nebáli, byla to pro nás legrace.

Hodinový mechanismus byl masivní a velmi starý, s velkým soukolím z litiny a když hodiny byly v chodu, všechno drnčelo. Abychom hodiny natáhli, museli jsme vložit do tohoto mechanismu velkou páku a vytáhnout těžká kamenná závaží, aby jejich váha je poháněla zase po celý příští den.

Ludvík a já jsme se stali nerozlučnými kamarády. Trávili jsme společné víkendové výlety na kolech. Chodili jsme spolu na taneční zábavy v sousedních obcích, hledajíce nějaké nabídky a také jsme se zde poprvé opili.

Byl to pro oba z nás krásný čas. Celá země se tehdy pozitivně vyvíjela, byla politická svoboda a ekonomická stabilita. Průmysl začínal vyrábět věci, které zmizely z pultů když přišli Němci. Obchody začínaly být dobře zásobeny a lidé měli peníze, které mohli utratit. Jednoho dne si strýc Franta koupil motocykl.

Byla to zářivě nová Jawa, zkrátka senzace. Měla vpředu i vzadu teleskopické tlumiče, nožní řazení a dokonce světýlka signalizující, která rychlost je zařazena. Pro mne to byla magická věc a nemohl jsem z ní odtrhnout ruce.

Pro strýce Frantu to bylo také magické. Umýval a leštil ji víc než já svoje kolo a velmi těžko se mu dařilo držet mě z dosahu jeho motocyklu. Ale neuhlídal mě a také jsem se občas svezl. Potají. Mimo hlavní cesty a nejlépe zcela tajně.