OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

Nebyli poraženou cháskou, která kapitulovala před nepřítelem. Ne, ještě ne. Byli spíš armádou duchů, pohybující se tiše, k smrti unavenou a rezignující na všechno, co ještě mělo dál přijít. Nemluvili, nezpívali ani dokonce nedej bože, nežertovali. Jenom procházeli okolo, neuspořádaně, s bradami na prsou a kapičkami vody stékajícími s jejich kapucí, čepic a nosů...

Přidali jsme se k proudu a za příštím kopečkem, vstoupili s nimi do města. Rýmařov bylo německé město, vystavené dle místních zvyků s malým náměstím a kostelem uprostřed a všemi veřejnými budovami okolo. Všechny teď vypadaly prázdné, šedé a zanedbané, a všechny z nich, kostel nevyjímaje, měly v oknech a z balkonů vyvěšeny bílé vlajky.

Byla to pravděpodobně prostěradla. Mokrá k vyždímání jako zbytek tohoto kraje, města a vojska která tudy táhla bez zastavení.

Divil jsem se proč k tomu vojáci nemají námitky. To že se město vzdává zatím co je ještě "v rukou jejich armády" Že by obyvatelé mohli být považováni za zrádce a zbabělce.

Vůz vypadal stejně jako všechny ostatní které jely před ním i za ním, se stejným malým koněm. Byl to skoro poník, s chundelatou srstí a divokým pohledem v očích. Druh koní které jsme viděli na obrázcích, žijící zejména v rozlehlých ruských stepích.

Nebyl v nejlepším stavu. Jeho žebra bylo vidět i přes dlouhou srst, ale šel stále vytrvale, aniž by ho vozka musel popohánět. Zdálo se, že půjde až do té chvíle, než padne.

Občas jsme viděli zcela blízko silnice mezi stromy dělové hlavně a jednou nás zastavili nějací vojáci. Zadrželi jsme dech. Nechtěli jsme se nechat znova zavřít. Myslím, že další Gauleiter - vojenský úředník by nemusel mít tolik pochopení jako ten minulý. Ale jen se podívali na naši munici, složili si něco pro sebe a už jsme byli zase na cestě dál. Vozka měl z toho radost, aspoň nemusel jeho poník táhnout dál tak těžký náklad.

Odpoledne jsme se dostali na předměstí Šumperka, kde se naše skupina rozdělila. Vozy pokračovaly dál na své dlouhé cestě a mí přátelé z kopání zákopů se rozprchli. Již nikdy jsem žádného z nich neviděl.

Maminka byla ráda, že mě zase vidí doma. Měla právě sbaleny své věci a byla připravena odejít do Hrabenova, kde myslela, že budeme v bezpečí v případě, že by se zde bojovalo. Když jsme se příštího rána probudili, zjistili jsme, že německá armáda se usídlila kolem našeho domu a na zadním dvorku. Na každém kousku místa byly povozy a děla. Jedno z nich bylo schované za hromadou dřeva, které jsme měli připraveno na topení.

Odešli jsme do Hrabenova tak rychle jak to jen šlo. Maminka tlačila kočárek vysoko naložený našimi věcmi a Petr s Olgou seděli nahoře. Já jsem je následoval s tatínkovým kolem, na nosiči byly uvázané dvě velké kabely a na řídítkách byla další. Měl jsem co dělat abych kolo udržel v rovnováze.

Ve vesnici bylo příšerné ticho. Všechny domy měly zatlučená okna a nikde nebylo vidět člověka. Všechno bylo dočasně pozastaveno. Celý svět čekal. Nyní tady nebylo slyšet žádné výkřiky radosti.

Atmosféra v Hrabenově byla zcela jiná. Ve vzduchu bylo cítit očekávání. Muži, kteří před léty zmizeli, se nyní znova objevovali. Vyšli z lesa s loveckými puškami v rukou, aby byli obdivováni a oslavováni. Procházeli se a mluvili hlasitě o svém životě v horách "s partyzány", o bojích s Němci a co by s nimi udělali, kdyby teď některého z nich potkali.

Strýc Václav, který se nějak vrátil z Německa den předtím, za okolností, o nichž nikdo nechtěl mluvit, pobíhal sem a tam s pistolí na opasku a mluvil divoce o připojení se k Rusům.

Když se na to teď dívám zpětně, byli všichni tak trochu blaznivi. Posedlí nějakým druhem hysterie. A kdo by se jim mohl divit! Trvalo to celých dlouhých šest let! A toto byla jejich hodina.

A tak jsme čekali až příjedou Rusové. Čekali jsme celý den a kolem babiččina domu (bydlela teď v jiném, novějším domě) se nic nepohnulo. Nebylo vidět žádná vojska. Ani Němce ani Rusy. Všichni jsme jen čekali. Občas přiběhl nějaký člověk křičící nějaké varování, načež jsme se všichni pro jistotu vtlačili do dveří u prvního sklepa.

Rusové se objevili až příští den. Přijeli v několika džípech, na sobě měli své hořčicové blůzy nošené přes kalhoty a v rukou svírali samopaly s velkými kulatými zásobníky. Každý spěchal rychle na ulici aby jim potřepal rukama. Říkal jsem si, když jsem jim také podával ruku, zdalipak vědí že ještě před pár dny jsem kopal zákopy proti nim. Čekal jsem, kdy se na to zeptají. Ale oni se nezeptali. Asi byli příliš slušní.

Džípy jely dál a po ulici, jeden za druhým, přijela dlouhá řada vozů s koňmi, velice podobných těm, se kterými před několika dny projížděli Němci. Dokonce i koně vypadali stejně, s dlouhou srstí, naklonění a obyčejní.