OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

Bylo nás asi dvacet, všichni čtrnáctiletí jako já. Některé z nich jsem znal ze školy, ale většina z nich byla cizí. Všem nám bylo nařízeno vzít s sebou jen jedno zavazadlo a shromáždit se na jednom místě v Šumperku, dnes už nevím kde. Nebylo nám řečeno víc než co jsme už věděli: Měli jsme kopat zákopy a stavět protitankové zátarasy, abychom pomohli zastavit ruskou armádu, která již klepala na zadní vrátka země.

Pochodovali jsme povinně směrem k nádraží, cíl naší cesty byl neznámý. Nastoupili jsme do vlaku a po dlouhé jízdě, navečer, když už jsme všichni klímali, jsme se náhle probudili. Bylo asi o půlnoci, stáli jsme ve stanici nějakého velkého města a právě začínal nálet.

Slyšeli jsme nad námi letadla. Stíhači hledali pod sprškou kulek svůj cíl a v dálce jsme zaslechli zvuk padajících bomb.

Příští den jsme dorazili na místo určení. Nevzpomenu si již na jméno, ale bylo to nějaké menší městečko. Mělo několik domků se zahradami směrem ke kopci a prostornou rovinu prostírající se směrem na sever a na východ. Nevěděli jsme kam jsme dojeli, protože jsme jeli oklikou, ale později, když bylo jasno, rozeznávali jsme na jižní straně známou siluetu Praděda. Dokonce malý bod, který měl být rozhlednou bylo možno částečně rozpoznat, nebo se jen dohadovat že tam někde je. Domnívali jsme se, že jsme asi 60 km od domova, na severní straně pohoří.

Byli jsme ubytováni v budově, která byla dříve kinem. Sál byl v rychlosti vybaven třemi řadami paland. Byly dřevěné, jedna nad druhou, tence pokryté slámou a nahoru se vylézalo po žebřících. To místo bylo již plné jiných mladých lidí, stejných jako my. Byla jich tam snad stovka, k tomu ještě my. Prvních několik dní jsme se doslova tlačili jeden na druhého.

Zdálo se, že schází jakákoli organizace a nikdo pořádně nevěděl, co máme dělat, ale na třetí den se objevili nějací starší muži a my jsme byli přiděleni k nim, a oni nám ukázali co se bude dělat.

Měli jsme kopat zákop, pochopili jsme. Byl již předem označen mezi stromy na okraji lesa. Z něj šlo sledovat celou rovinu, po níž se pravděpodobně přisunou Rusové.

Byla to těžká práce. Země byl tvrdá, kamenitá a bylo tam hodně kořenů. Byl nedostatek lopat, krumpáčů a sekyr a hlavně chuti do práce. Staří muži - "dědkové" pracovali neustále, ale bez náznaku nadšení. Bylo jim líto nás "dětí". Věděli. Všichni jsme věděli, že je to ztracená záležitost. Nevím už, kdo to navrhl, ale pět z nás se rozhodlo, že půjdeme domů a příštího rána jsme šli.

Byla to jednoduchá záležitost. Nikdo nás nehlídal. Místo do práce na kopání našeho patetického zákopu jsme jednoduše odešli. Nevěděli jsme, nemysleli jsme ani na chvilku, že v německých očích jsme se stali dezertéry.

Vydali jsme se směrem k horám na horizontu a byli jsme přesvědčeni, že nejkratší cesta bude ta nejlepší. Jeden z chlapců řekl, že zná cestu přes hory. Nikdo o tom nepochyboval, všichni jsme věřili, že najdeme cestu domů bez velkých potíží.

Šli jsme celé dopoledne aniž bychom se zastavovali. Cesta, pro kterou jsme se rozhodli, vypadala že je dobře zvolená. Vedla kolem všech měst, vesnic a hlavních cest. Odpoledne se nebe zatáhlo a my jsme nemohli dlouho sledovat směr své cesty. Šli jsme nyní do kopce a cesty se strmě zvedaly s každou další minutou. Začalo pršet a brzy se déšť změnil ve sníh. Zanedlouho jsme šli v břečce a pak ve sněhu. Neviděli jsme daleko, ale najednou jsme přímo před sebou uviděli dům.

Přiblížili jsme se opatrně a viděli, že to byla horská chata. Jedna z takových, které jsou v normálních dobách navštěvovány nedělními výletníky, turisty a horaly.

Žena, která se objevila ve dveřích se dívala podezíravě a já měl pocit, že přesně ví, kdo jsme a co tam děláme. Smažila na pánvi uzeninu s bramborem a kyselým zelím. Vonělo to a já jsem viděli tu pánev na sporáku v místnosti. Vlastně tu vůni cítím ještě dnes. Vonělo to tak krásně a my jsme měli takový hlad.

Řekla, že pro nás nic nemá. Jediné co nám mohla nabídnout byla sklenka silně vonícího umělého punče. Vypili jsme ho několik sklenic. Bylo to aspoň horké.

"Nechoďte nahoru" říkala a myslela tím Praděd, tu rozhlednu na hřebeni hor. "Je to ještě dvě hodiny chůze a je pozdě a podmínky jsou špatné."

Zaplatili jsme za punč a odešli. Neměli jsme na výběr. Ona měla napilno s balením a stěhováním z tohoto místa. Neměli jsme kde jinde zůstat.

Sněžilo silněji než předtím a viditelnost byla špatná. Sledovali jsme cestu a když ji už nebylo vidět, sledovali jsme značky, dlouhé tyče s červeně natřenými špicemi, které tam někdo dal pro tento účel. Vyšli jsme nyní z lesa a stoupali dál do kopce. Vítr sílil každou minutu až nakonec přišla vánice. Sníh byl čím dál hlubší a značky již často nebylo možno najít. Šli jsme s posledním vypětím sil a cítili jsme se tak slabí, že jsme se stěží bránili, abychom neupadli do spánku. Nakonec se před námi objevila tmavá hranatá silueta. Byla to rozhledna. Bytelně postavená kamenná stavba. Mysleli jsme na horký nápoj, jídlo a postel. Mýlili jsme se.

Obíhali jsme kolem dokola budovy ne jednou, ale několikrát. Vevnitř jsme nezahlédli ani jiskřičku světla a nikdo neodpovídal na naše vytrvalé klepání. Shlukli jsme se na chvilku na závětrné straně a uvažovali, co uděláme dál. Byla jediná možnost: pokračovat dál směrem na Červenohorské sedlo. Bylo to šest hodin cesty po hřebeni, s mírným klesáním k sedlu, kde jsou hotely a lyžařské chaty.

"Myslím, že hodinu cesty odtud najdeme malou chatu", řekl chlapec, který nás vedl.

Vstoupili jsme znova do vánice. Našli jsme značky a pak cestu. Bylo to stále s kopce a drželi jsme se cesty. Stmívalo se a my jsme měli naspěch. Věděli jsme, že noc bez přístřeší nemůžeme přežít.

Vešli jsme po úpatí mezi stromy. Narazili jsme na sněhové návěje. Věděli jsme, že pod každou bude stromek, nyní obalený sněhem. Postupně bylo vidět z návějí nějakou větev, potom více větví a stromky. Nakonec stromy větší, které zastavily sníh a vítr, takže se mezi nimi podmínky zlepšily.

Skoro jsme minuli chatu. Byla schovaná mezi stromy kousek od cesty. Měla střechu pokrytou sněhem a její dřevěné stěny s lesem výborně splývaly, takže byla skoro neviditelná. Zaklepali jsme na dveře a k našemu překvapení nám otevřel muž.

Byl překvapen tak jako my. Zvláště když jsme mu řekli, odkud přicházíme. Nevyzvídal další podrobnosti o nás ani důvod proč jsme na hřebeni a my jsme nabyli dojmu, že my bychom se ho také neměli na nic ptát. Dal nám nějaký chleba a sýr a pak nám ukázal půdu plnou sena.

Časně ráno příštího dne jsme se vydali na čtyřhodinovou cestu k Červenohorskému sedlu. Počasí se postupně zlepšovalo. Bylo dosud chladno, ale bouře už odezněla a jen občas slabě mžilo nebo drobně pršelo. A po nějaké době byly viditelné střechy budov kolem sedla.

U dveří hotelu, do něhož jsme namířili byla stráž Hitler Jugend. Byl to chlapec jenom o rok nebo dva starší než my a puška, kterou měl na rameni, se zdála pro něj příliš těžká. Smál se vlídně a při pozdravu si s námi vyměnil pár slov.

Vstoupili jsme do příjemně vytopené místnosti a požádali jsme o něco k jídlu. Ještě než jsme stihli něco sníst, rozlétly se dveře a vešel německý dustojnik, dva vojáci a náš usměvavý přítel z Hitler Jugend. Jak to měl dobře naučeno, uměl působit velmi přátelsky a pak si zavolal posilu.

Bylo tam hodně křiku, kleteb a vyvolávání jmen. Řekli nám, že jsme zrádci, dezertéři a neustále nám vyhrožovali, že nás na místě zastřelí. Odvedli nás, prsty na spoušti, vyhrožujíce, že nás při sebemenším podezřelém pohybu zastřelí. Nakonec nás zavřeli do sklepa, ale každou chvíli ještě někdo vešel a slyšeli jsme znovu a znovu ty samé hrozby.

Strávili jsme tam mizerné odpoledne. Byli jsme promáčení, byla nám zima a měli jsme hlad. Později přinesli několik beden s náboji a řekli nám, abychom dělali také něco užitečného. Museli jsme rozebírat munici do pušek a oddělovat zvlášť střelný prach a pláště od patron. Neměli jiné výbušniny a plánovali vyhodit do povětří tento hotel i s námi, jakmile se objeví Rusové.

Brzy jsme měli hromadu růžového prášku na stole před sebou. Někdo to smetl a odnesl pryč v papírovém sáčku a přinesli další bednu s municí a tak jsme mohli znova začít.

Spali jsme tu noc na zemi a příští ráno nás odvedli do údolí k vlaku a byli jsme zavedeni ke "Gauleiterovi" v Šumperku.

Měl rozhodnout, co bude s námi. Následovalo zde nové řvaní, znova jsme se dověděli, že jsme zrádci, zbabělci a dezertéři a kdybychom byli jen o trochu starší, byl by nás zastřelil sám. Místo toho zařídil, abychom šli zpátky, a kopali dál zákopy tam, odkud jsme před třemi dny vyšli.

Trvalo nám dva dny, než jsme tam došli. Provázeni četou Hitler Jugend, kteří nás po celou cestu ponoukali ať znova utečeme aby měli na koho střílet. Když jsme konečně došli zpět, dověděli jsme se, že se situace změnila a že naší skupině bylo nařízeno, aby se stáhla.

Strávili jsme ještě jednu noc na palandách v kině a příštího rána někdo zaškrtnul naše jména na seznamu a už jsme byli opět na pochodu. Tentokrát bezpochyby oficiálně na "plánovaném zkrácení fronty". Cestou jsme procházeli kolem zákopů, které jsme kopali a shledali jsme, že od té doby co jsme odešli se moc nezměnily.

Šli jsme celý den, kolem opuštěných statků, vesnic a domků se zavřenými okenicemi. Na silnicích nebyl nikdo, ani člověk, ani stín. Jenom my. Dva nebo tři tucty dětí, které nevěděly kam jdou, ale ze všech sil se držely svého vůdce.

Byl konec dubna. Časné jaro, ale nevypadalo to jako jaro. Byla zima, nevlídno a blátivo. Skupina se po cestě roztahovala stále víc a na konci se od ní stále víc vzdalovali ti, co nestačili v chůzi. Bylo mlhavo. Podél cesty se z mlhy vynořovaly stromy a jejich holé groteskní větve. Jako strašidla, a opět mizely v mlze za námi.

Stmívalo se a my jsme dosud nedorazili, kam jsme měli. Náš vůdce se zastavil a uvažoval, že jsme někde špatně odbočili. Vrátili jsme se a odbočili doleva, pak doprava a za chvíli se před námi ve tmě objevily obrysy nějakých domů. Zastavili jsme se u jednoho z nich. Byla to škola s třídami, lavicemi a tabulemi. Vstoupili jsme a zabydleli se.

Zjistili jsme, že se nacházíme v Rýmařově. Podnikli jsme okružní cestu kolem kopců. Bylo to lepší než jít přes hory, jako jsme to udělali předtím. Byli jsme teď jenom nějakých 30 km od domova.