OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

Několik dnů po ukončení školy jsem začal pracovat na šumperské poště jako "mladší poštovní úředník". Požádal jsem o toto místo již před několika měsíci a byl jsem potěšen, že jsem byl přijat. Nastoupil jsem do otcových šlépějí, krátce řečeno jsem se potatil. Na poště často vzpomínali na tátu jako na pracovitého a upřímného člověka - i když už tam pár let nebyl.

Po několika dnech, kdy jsem se jen rozhlížel a pletl se všem do cesty, jsem dostal "svoji práci", která spočívala ve znehodnocování známek, nalepených na dopisech vytažených z poštovních schránek. Pokoušel jsem se dělat svoji práci rychle a dobře a byl jsem hrdý na své "důležité postavení".

Dopisy přicházely stále nepřetržitým proudem a vršily se do velkých hromad na mé pracovní desce - ne stole, kde jsem je třídil na způsob domina a pak ručně, velkým razítkem připomínajícím kladivo, razítkoval.

Za několik týdnů poté a právě v době, kdy se má pravá ruka chystala upadnout, jsem strávil nějaký čas v třídírně. To také netrvalo dlouho a velmi krátce nato jsem byl přeřazen k "doručovatelům", kde jsem byl přidělen jak "asistent" jedné mladé pošťačky.

Zdálo se, že se naučím co to obnáší být doručovatelem a pak přejdu zase na jiné místo ale to se zrovna nepovedlo. Stalo se, že za dva nebo tři týdny nato se tato mladá dáma a moje školitelka jednoho dne neukázala (už si nevzpomínám, co se jí stalo) a já jsem byl požádán, zda bych nemohl "jenom jednou" roznést poštu sám.

Samozřejmě jsem mohl a ne jenom ten jeden den, ale i dalších šest měsíců. Nebyl jsem jenom nejmladším listonošem ve městě, byl jsem nejmladším listonošem široko daleko, ne-li dokonce v celé zemi.

Byla to těžká práce. Musel jsem nosit tu velkou, těžkou kabelu s řemenem na rameni, přes celé město až do "mého rajónu", než vůbec začala moje práce. Tento rajón měl hodně tří- a čtyřpatrových domů, což znamenalo spousty a spousty schodů, které jsem denně musel absolvovat. Ale přes to všechno jsem měl tu práci rád.

Brzy jsem se naučil nazpaměť každé číslo a jména všech obyvatelů ve všech ulicích mého rajónu. Mohl jsem stát před třípatrovým domem a podle oken jmenovat, kde kdo bydlí.

To byl poslední rok války. Byl nedostatek jednoduše všeho. Dokonce obálky se obracely dovnitř a používaly ještě jednou. Dodávky jídla byly opět zredukovány a většina lidí chodila neustále hladová. Velmi často jsem se vracel ze svých pochůzek za tátovými kamarády s prázdnýma rukama.

Jednou jsem měli k večeři psa. Maminka říkala, že je to koza. Snědli jsme ho s rýží a chutnalo to skutečně dobře. Až o hodně později jsem se dověděl co jsme tenkrát jedli ale to už mi nevadilo.

Zima roku 1944/1945 byla studená a krutá. Bylo hodně sněhu a jak to často bývá, také hodně jasných slunečných dnů. Ze zadní strany od nás byl na severním horizontu vidět celý Praděd. Dokonce i rozhledna, která je na vrcholku kopce a je zhruba 30 km vzdálená, byla vidět jako jasný stříbrný bod proti nekonečnému modrému nebi.

V této době bylo často slyšet temné dunění, které přicházelo z tohoto směru. Zvuk zesiloval a slábnul podle poryvů větru.Trvalo to několik týdnů a postupně jsem si uvědomil, že to byl zvuk dělostřelby. Nebylo pochyb, fronta byla mnohem blíž, než hlasatelé v rozhlase připouštěli. Až po letech jsem se dověděl, že tyto zvuky přicházely z bitvy o Wroclaw, vzdálenou asi 150 km severně.

Konec války se nevyhnutelně blížil. Byla to jen otázka času. Ti Češi, kteří nebyli zahrnuti do opozice se chovali co nejvíce neutrálně, aby v poslední minutě nevyprovokovali podrážděné Němce, kteří nyní chodili s ustaranými a protáhlými obličeji. Mnoho z nich se náhle rozhodlo, že by se měli učit nějaký jiný jazyk. Když se nikdo nedíval, nahlíželi do ruských slovníků, které nosili s sebou. Často mne žádali o pomoc a zkoušeli vyslovit ta podivná slova. Nejsou skoro stejná jako česká? - ptali se.

Jednoho dne se v jednom obchodě s oděvy konal úplný výprodej uniforem nacistické strany. Bylo to bez lístků na ošacení a za zcela nízké ceny. Byla to neslýchaná událost a hodně lidí spěchalo si je koupit. Odstranili z nich označení a prýmky, přešili je a používali jako pracovní oblečení. V té době byl totiž nedostatek oblečení a ani jeden z "našich" Němců už nechtěl být viděn v uniformě nacistů.

Lidé se snažili utratit všechny své hotové peníze a koupit něco užitečného, nebo směnitelného. Ačkoli bylo v té době málo jídla, každý se snažil schovat si něco na tu nejistou dobu, která byla před námi.

Na poště bylo stále těžší a těžší udržet všechny služby v normálním chodu. Pošta nedocházela, protože jízdní řády se nedodržovaly. Dodávky pošty se zredukovaly na tři, někdy dokonce na jednu dodávku za týden. V těchto dnech jsem byl posílán dělat to, co se zdálo být momentálně nejdůležitější. Někdy jsem třídil poštu, jindy jsem pendloval s koňským povozem mezi poštovním úřadem a nádražím, a snažil se naložit zásilky do vlaků, které měly stále zpoždění, nebo nejezdily vůbec.

Jednoho dne jsem byl poslán vybrat poštu z několika schránek ve městě. Práci jsem normálně dělal s koňským povozem, ale tentokrát kůň nebyl a já šel pěšky. První schránka byla přeplněná. Dopisy vypadávaly a hromada jich ležela vedle. Přicházeli lidé chtějící poslat dopisy, navršili je na hromadu a úzkostlivě mě sledovali. Vybral jsem dopisy ze schránky, ale v mé brašně již nebylo místo pro všechnu poštu. Nacpal jsem si kapsy a zbytek nesl na poštu v rukou. Toto byla má poslední práce na poště.

Tam na mne čekala úřední zpráva: Mých služeb bylo nutně zapotřebí při kopání zákopů pro Německou armádu.