OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

Stejná atmosféra převládala ve škole. Každé ráno s námi učitel probíral zprávy o poslední situaci na frontě a jeden z nás musel zapichovat špendlíky s malými hákovými kříži a označovat dobyté pozice a německé úspěchy. Potom nám bylo sděleno, že takový neinteligentní, nekulturní a líný národ jako jsou Poláci nemůžou čekat nic jiného. Když toto vítězství bylo dokonáno, byl pomalu čas přesunout další špendlíky přes mapu Francie, s vysvětlením o nečistých francouzských zvycích a o věrolomnosti Angličanů.

Mezitím jsme slavili Führerovy narozeniny a předčítali si z jeho životopisu. Vystupovali jsme se školním sborem a zpívali patriotické písně na spoustě patriotických festivalů a naslouchali jsme spoustě proslovů od velice důležitých lidí, oblečených do hnědých uniforem a ve vyleštěných holínkách.

Toto je v krátkosti vzpomínka na první rok války. Němci vyhrávali každou bitvu a již se zdálo, že jejich vítězným bitvám nebude nikdy konec. Otec nyní pracoval na poště, jídla jsme měli málo ale nějak jsme vždy vyšli a v roce 1941 přibyla do naší rodiny Olga.

Její příchod znamenal velkou změnu v každém směru pro všechny z nás. Já jsem si musel zvyknout na to, že mám nyní malou sestru, která se velmi hlasitě dožadovala maminčiny pozornosti a maminka měla stále hodně práce s plenkami a dalšími věcmi kolem ní. V této době, protože se již Němcům nedostávalo mužů, začali povolávat ty, kteří byli dříve považováni za nespolehlivé. Tatínek byl jeden z nich a tak nastoupil a strávil zbytek války hlídáním něčeho někde.

V Hrabenově byli Franta a Václav povoláni na pracovní úřad, "s jedním zavazadlem na zařazení do práce národní důležitosti". Franta, kterému ještě nebylo dvacet, strávil zbytek války na práci v dolech v Ostravě s tím výsledkem, že od té doby má podlomené zdraví.

Václav byl poslán do Augsburgu v Německu kde on a spousta jiných, jemu podobných vyráběla "nějaké maličkosti, které se pak spojily s jinými, a na konci z toho byly Messerschmitty". Byli ubytováni v barácích, ne docela, ale skoro jako vězni.

O několik let později jsem si vzpomněl co nám o svem pobytu v Německu řekl a našel jsem místo posledního odpočinku za zdí Augsburského hřbitova, kde leží jeho kamaradi, kteří zahynuli při spojeneckém bombardování. Němci by nedovolili, aby jejich pozůstatky byly uloženy mezi zdmi hřbitova. Když pro Václava válka skončila, byl z něho přesvědčený komunista. Ani se tomu nedivím, ale o tom více až později.

Pamatuji se na období ustrašených pohledů, tajného poslouchání zpráv z Londýna a náhle přerušených rozhovorů jakmile jsem já (jakožto dítě) vstoupil do místnosti. Občas proběhla zpráva že Češi byli stíháni a posláni do táborů, začalo se proslýchat o jiných kteří zmizeli beze stopy a že se v horách zakládají partyzánské skupiny. Přibývalo vykolejených vlaků, vyhozených mostů a pak dokonce vybuchl muniční sklad v Mohelnici. Ale toto všechno byl jenom slabý náznak toho co mělo přijít.

Někteří Němci si v té době začali uvědomovat, že válka se nevyvíjí dobře a Čechové začínali cítit, že snad brzy budou zase svobodní. Všichni jsme měli štestí, protože skutečné bojování se nás ještě nedotklo. Slyšeli jsme o četných náletech které prováděli spojenci v "Říši", ale nikdy žádné z nich nezasáhly až sem. Až do vánoc 1943, kdy letka třiceti letadel se objevila nad našimi hlavami.

Byli docela nízko. Tak nízko, že jsme na nich viděli každý detail. Třicet krásných velkých stříbrných čtyřmotorových letounů proti modrému nebi. Všichni lidé běželi do ulic aby se na tuto krásu podívali, místo toho aby se schovávali do sklepů, jak bylo přikázáno. Stáli a žasli dokud tu podívanou nepřerušil zvuk padajících bomb. Deset bomb spadlo s velkým hlukem na holé zamrzlé pole, aniž by způsobily větší škodu. O chvilku později se lidé shlukli na zasněženém poli, dívali se do kráterů a plnili si kapsy střepinami bomb, které byly ještě teplé. Byli jsme skutečně šťastní.

Někdy v této době se narodil Petr (teprve z těchto bratrových Pamětí jsem se dozvěděl, že pár dní po narození jsem zažil nálet - poznámka Petra, šéfredaktora Quido Magazínu) a tak nyní jsem už měl nejen sestru ale i bratra. Mým úkolem bylo dělat chůvu Olze, která byla ráda když jsem si ji brával ven, posazenou na sáňkách. Ve škole se už vlajky opět pohnuly. Tentokrát ale směrem zpátky a Němci prováděli jedno "strategické zkracování fronty" za druhým, přes celou velikou šíři Ruska.