11. TEMENICE - předehra druhé války

Na druhé straně kopce, v Temenici a Šumperku bylo vidět delirium, v jakém "naši" Němci vítali "skutečné" Němce, kteří pochodovali městem. Lemovali ulice a křičeli nadšeně chraplavými hlasy. Celé odpoledne bylo slyšet jedno "Heil" za druhým a tento hluk bylo slyšet na míle daleko. Hrdě se zdravili "Heil Hitler" a zvedali na pozdrav pravou ruku, tak jak to předtím viděli v týdenících a tak jak to zatím zkoušeli jen potají doma mezi sebou. I když byli dobře vykrmení, stáli ve frontě u německých armádních kuchyní a nechali se tam fotografovat aby ukázali jak trpěli pod Čechy.

Rodina Prausů v Temenici se v té době skládala z babičky (vždy nazývané Großmutter), rodiny tety Emmy a tety Leopoldy, čili Poldi, která byla stará služebná. Všichni žili v čísle 207, což bylo místo, kde měl dědeček svou kovářskou dílnu již po celou dlouhou řadu let. Bohužel vsadili na osud přidat se k Němcům, ačkoli v jejich žilách kolovala i česká krev, stejně jako spoustě jiných místních lidí. Museli jsme se přestěhovat do stejného domu jako oni, bydleli jsme v horním patře, které jsme obývali také dříve za jiných okolností.

Pro maminku nebyly poměry v Temenici nikdy lehké. Prausova děvčata, Emma a Poldi se k ní nikdy nechovala vlídně a babička sama o ní vždy mluvila jako o "té Češce". Zkrátka, vztahy byly napjaté již od začátku. Nyní se cítily na vrcholku světa a neváhaly při jakékoli příležitosti předvést svou německou nadřazenost. Tak bylo připraveno jeviště pro příští drama a to na sebe nenechalo dlouho čekat.

Neznám všechny okolnosti, které k tomu vedly, nebo co bylo řečeno, ale z toho co jsem se dověděl po letech, jednou vyprovokovala Emma maminku příliš. Byl tady nějaký důvod, proč se maminka neovládla, vzala obrázek Adolfa Hitlera a mrštila s ním o zem.

V německých očích byl toto nejhorší zločin kterého se kdo mohl dopustit a Emma nemeškala ani minutu a šla celou tuto záležitost udat na policii. Velice brzo přišli dva muži z Gestapa (z tajné policie) v dlouhých kabátech a vzali maminku s sebou. Vzpomínám si, že jsem musel ten den zůstat bez vysvětlení až do večera ve svém pokoji. Tatínek byl v práci a když se večer vrátil, následovala další hádka s Emmou. Odešel, aby maminku přivedl zpět. Vrátili se až druhý den. Maminka měla zase červené oči a kulhala. Nikdy mi neřekla co se jí vlastně stalo. Ale výsledek toho všeho byl, že jsme se definitivně odtrhli od Emmy, Poldi a Großmutter. Rodina byla nyní rozdělena na dvě části, s Hermínou, Paulou a Ernstem na naší straně a Rudolfem, který byl uprostřed a žil ve vzdálené Vídni.

Až o hodně později jsem si uvědomil, jak složité to muselo být pro maminku a tatínka, když žili v tomto prostředí a jak zvláštní musela být jejich svatba. Nebylo to lehké ani pro mne. Všichni mí spolužáci se drželi dále ode mne, protože ačkoli jsem mluvil jejich jazykem, byl jsem "ten Čech".

Žákem německé obecné školy v Temenici
(ve třetí řadě, druhý zprava). Všimněte si nacistického odznaku
na klopě pana učitele.

Škola byla samozřejmě německá. V Temenici byla česká škola, ale tu zavřeli, jakmile přišlo nové vedení a všichni žáci (nebylo jich moc) byli převedeni do německých škol. Proto jsem začal mluvit plynně oběma jazyky. Ve škole mě učili německy a doma mě maminka učila česky.

Dály se další změny. Mnoho z nich šlo mimo mne, protože mi v té době bylo 8 let ale přesto si pamatuji největší z nich. Nejlepší obchody v Šumperku měly často rozbité výkladní skříně a měly zavřeno. Pak byly obchody znova otevírány pod jinými jmény. Němci se smáli a šeptali si mezi sebou když se takového něco stalo. Češi si také šeptali, ale nesmáli se tomu. Později jsem se dověděl, že majitelé obchodů byli Židé a že byli posláni do transportu.

Němci se přestali smát když shledali, že také oni musí předkládat své doklady o árijském původu a o původu svých předků. Tyto doklady se sháněly tak, že lidé pátrali po svých předcích a jejich předcích a nechávali si vystavovat doklady, které se nazývaly německy Ahnenpaß. Měli obavy, že kdokoli nebude schopen dokladovat svůj rasový původ, může být vybrán do dalšího transportu. Brali tuto věc velmi vážně a proto vyhledávali své doklady na farách a registračních úřadech a dávali si je do pořádku.

Češi si nedělali starosti. Věděli že po Židech a Polácích půjdou oni. Ať jsou árijci nebo ne. A po nich Francouzi, Holanďané a další.

V této pohnuté době a hysterické náladě byla Poldi poslána do Lipky aby pátrala po minulosti rodiny. Zhruba jsem věděl o co jde, protože jsem o tom vyslechl několik rozhovorů ale pravý význam tohoto pátrání jsem zjistil až o mnoho let později. Bylo zjištěno, že o totožnosti Antonova otce existuje záznam ale není jasné zda nebyl Žid. Toto vyděsilo Poldi a Emmu a bylo to důvodem proč byla Poldi poslána do Lipky podruhé.

Vrátila se s potvrzením dvou svědků potvrzujícím otcovství Antona Karla Schramma a všichni doufali, že to tak bude akceptováno. Zda to vůbec kdo ověřoval nevím. Ale vím, že kdyby nebyla mánie kolem Ahnenpaßu, nikdy bychom se nedověděli historii rodiny tak dobře jako to víme nyní. Takže nakonec něco dobrého se v tomto zlu přece jen našlo.

Dokonce ani nevím, zda otec také chtěl získat tento pas ke své osobě, ale pochybuji o tom, protože o několik let později, když žádal o práci na poště, musel si nechat zhotovit překlad oddacího listu aby prokázal, že maminka, ačkoli Češka, nemá židovský původ. Až na základě tohoto dokladu byl přijat.

V této nelehké době jsme mohli navštěvovat Hrabenov kdykoli jsme chtěli. Třebaže to musela být těžká doba také pro ně, byli jsme vždycky vítáni a nikdy jsem neslyšel někoho říkat hanlivá slova o nás nebo o tatínkovi, který byl měl být vlastně jejich nepřítel.