OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

10. HRABENOV

Absolvoval jsem tu cestu také mnohokrát tak, že mi vykukoval jen nos z přikrývek a byl jsem vezen na saních, které táhli maminka s tatínkem. Také jsem sedíval na dětském sedátku na tatínkově kole, kde jsem měl vlastní zvonek a mohl jsem si zvonit kdy se mi zachtělo. Na lyžích, když jsem trochu povyrostl a později také na vlastním kole.

Přecházel jsem ten kopec za letních veder, kdy klásky žita na obou stranách cesty byly tak těžké, že se skoro dotýkaly půdy a slibovaly dobrou úrodu. Přecházel jsem ho také uprostřed zimy, kdy celý svět byl zapadlý sněhem a velký měsíc stál na křehkém nebi, vysoko nade mnou. Na nebi zářící diamanty, některé z nich někdo vysypal kolem mne a jenom praskání zmrzlého sněhu pod mými kroky rušilo ticho této noci.

Babiččina chaloupka v Hrabenově.

Domek byl obklopen velkou zahradou se stromy, na které se dalo lézt, trávou, po které se dalo válet a plaňkovým plotem, kterým se dalo prolézat. Za plotem bylo ještě něco: klikatý potůček, ve kterém se daly chytat žáby, pouštět válečné lodě nebo do něj padat. V novém tenisovém oblečení, v nových lakýrkách a tak dále.

V zimě byl potok přehrazen drny, takže se voda rozlila po paloučku a mráz vytvořil přírodní kluziště.

Nejmladší z jejích dětí, dva chlapci František neboli Franta a Václav, který se měl později stát předsedou komunistů ve Starém Městě byli jako mí starší bratři. Brali mě na dlouhé procházky do polí a do lesa a učili mě věci, které musí každý chlapec znát: jak lézt na stromy, jak jím zatřást aby z něho spadly veverky nebo musely přeskočit na jiný strom. Specialitou bylo učení neslušných slov.

Když jsme večer přišli domů, obvykle až za tmy a po klekání, které se zvonilo v místním kostelíku s cibulatou věží. Chlapci dostali vyhubováno za to, že mě vodili tak daleko a že jsem se vrátil tak špinavý, ale hlavně za to, že mě učili věci, které se nesluší.

"To je zábava, učit ho tato neslušná slova?" ptala se babička a po několika mírných pohlavcích jsme byli posláni ke stolu, abychom se najedli.

Moje nejoblíbenější jídlo byly bramborové placky, kterým jsme říkali "barkus". Byly vyrobené ze strouhaných syrových brambor, mouky, mléka a nějakých dalších tajných ingrediencí na které si teď nevzpomenu, všechno smíchané dohromady a opékané do křupava přímo na plotně. K tomu se podávala sklenice (nikdy šálek) slazeného černého čaje. Ještě teď se mi sbíhají sliny když si na to vzpomenu.

Potom jsme seděli kolem stolu a při světle petrolejky, každý se věnoval nějaké práci: Ruční výrobě knoflíků, vyšívání polštářů, draní peří aby se jím mohly plnit peřiny. Ačkoli v té době již byly vdovské důchody a další podpory, nebylo snadné uživit a obléknout celou rodinu. Dokonce i když Anna už pracovala a Františka se chtěla stěhovat do vzdálené Příbrami.

Při těchto domácích pracech za dlouhých večerů začal někdo zpívat jednu z těch melancholických hořko-sladkých lidových písní, které nemůže nikdo zpívat tak jako je zpívávali v Hrabenově v době mého dětství v době, než přišli Němci. Netrvalo dlouho a přidal se druhý hlas, který dokresloval harmonii, pak třetí, čtvrtý. Neškoleně, spontánně a bezvadně se melodie písní vznášely nad námi a úplně mě okouzlily.

Nějak jsem věděl v ten okamžik kdy jsme se toho léta vrátili do Hrabenova, že všechno staré náhle zmizelo a nikdy se nevrátí. Ve vzduchu bylo napětí. Do vesnice přišla četa vojáků a dělostřelecká jednotka se usadila v poli, za posledními domy. Hlavně byly nasměrované na sever, k hranicím.

Všechno se teď odehrávalo rychle. Byly samé konference a jedno mezinárodní vyjednávání za druhým, až nakonec na posledním z nich v Mnichově, cizí pán s rolovaným deštníkem rozhodl o nás všech. Češi nebyli k účasti pozváni.

Tady jsem stál v roce 1938
a slyšel tu hroznou zprávu z rádia.