OTTO PRAUSE, AUSTRALIA

Byla jednou z Navrátilů, kteří bydleli ve vesnici Hrabenov, vzdálené asi 5 km za temenickým kopcem. Loisi a její sestra Anna absolvovaly tuto cestu dvakrát denně. Byl to velký výkon. Silnice se klikatí nahoru a dolů, z kopce do kopce, což možná nevadí autům, ale pro chůzi pěšky je to něco zcela jiného. Používaly zkratky, které přetínaly serpentýny, které sice stoupaly prudce nahoru a dolů, ale zato byly nejpřímější a šetřily čas.

Tato dvě děvčata pracovala v jedné z textilek v Šumperku. Jezdil tam sice vlak, který by je mohl do práce a zpět zavézt, ale protože by k zastávce musely jít až do Rudy, byla by cesta k zastávce a vlakem zrovna tak dlouhá, jako cesta do práce pěšky. Snad tomu bylo tak, ale já jsem se již dávno dověděl, že v tom bylo ještě něco jiného.

Navrátilovi byli v Hrabenově zrovna tak rozšířený komplex rodin jako Prausové v Lipce. Provdáním byli příbuzní s rodinami Vlčků, Pavlů a Zlámalů. Všechno ryze česká jména, většina z nich původem z Hrabenova nebo jeho okolí a většina z nich byli malí rolníci. Stejně jako Prausové z Lipky.

Několik generací rodin žilo na stejném místě a jen velmi málo z nich se odvážilo opustit toto údolí. Tak se tenkrát žilo. Lidé se nepouštěli daleko. Cesta do Šumperka byla událost, která se stala jednou do roka.

Josef byl jedním z hrabenovských Navrátilů. Byl to můj dědeček a já jsem ho nikdy neznal, ale slyšel jsem mnohokrát historku, které vyprávělo vždy některé z jeho dětí, mí strýcové a tety a obvykle měli při tom slzy v očích. Jenom Loisi, moje matka by o tom nikdy nemluvila:

"Dědeček byl zednickým mistrem, a jeho zručnost byla široko známa. Proto byl také hodně žádaný. Stavěl novou banku v Rudě, prováděl dostavbu kostela v Olšanech a spoustu dalších zemědělských stavení a statků v celém údolí. Jednoho dne pomáhal při vyprošťování vozu naloženého cihlami, který uvázl v blátě. Muži se opírali do kol a tak pomáhali vozkovi, který řídil koně.

Vůz se rozjel, dědeček spadl pod zadní kolo vozu a to mu přejelo nohu v koleni.

Někdo běžel do Rudy, nedalekého městečka pro doktora, ten však byl u nemocných. Někdo jiný jel na kole do Šumperka pro ambulanci. Ambulance však byla také odvolaná na výjezdu. Konečně se doktor vrátil z objížďky a dojel k dědečkovi. Naložil ho do svého auta. Bylo to jediné auto v této oblasti. V půli cesty přes kopec do Šumperka se auto porouchalo.

Někdo z přítomných lidí mu podal slivovici v dobré víře že mu to může v této chvíli pomoci, ale nepomohlo. Kdyby ten doktor přijel dříve. . . nebo ta sanitka. . .

Ale ať tak či onak, je jisté, že toho dne opustilo dědu jeho štěstí. Již nikdy neuviděl svoji rodinu. Nejmladší, František, byl v té době ještě v plenkách. Pak byl Václav, Vlasta, Františka a Anna. Loisi, nejstarší, bylo právě 16 let. Dohromady 6 dětí, jedno z nich zcela maličké, a truchlící vdova. Kdo je všechny uživí?

Předpokládám, že to byl ten pravý důvod, proč ta dvě děvčata, z nichž každému bylo tenkrát kolem 20 let chodily přes kopec dvakrát denně pěšky, místo aby jezdily vlakem.

Když procházely v Temenici kolem domu č. 207, Otto pozdravil "Dobrý den". Děvčata si ho nevšímala a pokračovala v cestě. Příští den je pozdravil zase a příští dny znova a znova. Konečně jednou jedna z nich odpověděla a rychle se otočila aby pokračovala v rozmluvě se svou přítelkyní. Zasmály se a zašeptaly: "Vypadá tak divně". Ale on nepovolil a příští den když zdravil svým "Dobrý den", měl na sobě čistou košili.

Možná to nebyla láska na první pohled, ale takto Otto, můj otec, poznal svou budoucí nevěstu. Měla tmavý oválný obličej, hnědé oči a vlasy. Na levé straně brady měla malou jizvu, kterou jak říkala, jí způsobila padající větev při sbírání dříví v lese když byla ještě dítě.

"Husí sádlo" říkávala babička.

"Dejte na to husí sádlo, to ránu zahojí". A skutečně, díky husímu sádlu se to zahojilo tak, že to bylo stěží viditelné. Nezkazilo to její zjev. Ba dokonce naopak, snad ji to dělalo ještě hezčí. Jakoby úmyslně umístěné znaménko krásy.

Říkal jí Loisi, jak už jsem řekl a příští den měl pro ni kytici květin. Natrhal je na březích Temenice, potůčku který protékal a vesele bublal před domem s číslem 207. Jeho čeština nebyla nijak dokonalá a její němčina byla ještě horší. Ale domluvili se a postupem času se oba naučili.

Čekával na ni a doprovázel ji domů. Nahoru a dolů, přes ten kopec s malebným výhledem na Temenici, na Šumperk a na hlavní řetěz sudetských hor, kdy za jasného dne bylo vidět lysý vrchol nejvyšší hory, zvané Praděd, který se tyčil na severním horizontu ve výšce 1492 m.

Rozhodli se, že se budou brát a svatba že se bude konat ve velkém kostele na hlavním náměstí v Šumperku. V kostele se zpívalo. Zvony zvonily a hořela spousta svící. Ale dále nevíme o svatebním obřadu nic. Kdo tam byl, nebo co bylo řečeno. Nebylo to důležité tenkrát a není to důležité ani dnes.