Příběh moravského chlapce, poúnorového emigranta, který se uchytil v Austrálii
díky svému zájmu o leteckou techniku, je kusem historie českých zemí. Je to též
praktická ukázka výsledku vědeckého bádání z oblasti genealogie.
Uvádíme k 55. výročí ukončení 2. světové války.
OTTO PRAUSE, AUSTRALIA
7. TEMENICE - první válka
Antonovo štěstí dlouho netrvalo. Zemřel ve středu života, před dosažením 45 let. Zanechal po sobě vdovu a 9 dětí, z nichž nejmladšímu bylo v době jeho smrti 2,5 roku. Neznáme příčinu smrti, ale ať to bylo cokoli, ztráta chlebodárce byla jistě velkou ránou pro rodinu.
Psal se v té době rok 1913 a Rakouská říše, jejíž jednou částí byl i tento kout země, se zmítala pod nátlakem nedobrovolně přičleněných nírodů, které se všechny chtěly osvobodit. Němečtí osadníci na horách byli rádi pod rakouskou vládou, protože měli společný jazyk. Ne tak Čechové. Ti tiše sdíleli tuto nadvládu. Nebyli přáteli prudkých a neuvážených činů, ale již čekali na svou nezávislost tři sta let, a tři sta let je na čekání dlouhá doba.
Když přišla válka, byli muži povoláni a posláni bojovat za Rakousko a za císaře. Známe z různých válečných pomníků kolem Lipky, že hodně Prausů přišlo o život v této válce. Čechům se nedařilo o nic lépe. Byli rovněž povoláni a museli narukovat. Jelikož nechtěli ztratit své životy za císaře, přebíhali hned při první příležitosti po tisících ke spojencům.
Polní hřibovy se brzy zaplnily milióny mrtvých
Prausové z Temenice byli všichni příliš mladí, než aby mohli narukovat. Byli ještě ve skutečnosti dětmi. Jak se jim podařilo přežít bez otce tuto válku zůstává tajemstvím. V té době nebyly žádné sociální podpory nebo přídavky na děti. Marie a starší děti asi pracovali na sousedních statcích a s podporou její rodiny se nějak protloukli.
Češi byli rádi, když válka skončila a říše se rozpadla na malé nezávislé části, protože byli opět volní a konečně si mohli vládnout sami. Němci - vždycky byli takto nazýváni, i když vlastně to byli Rakušané již po několik století, byli pochopitelně zklamaní, že válku prohráli. Měli starost o svoji budoucnost, a jak jim teď budou vládnout lidé, kterými vždy trochu pohrdali.
Nemuseli mít starosti, protože se vlastně nic nezměnilo. Stali se občany nového státu a zůstala jim všechna jejich práva. Jejich děti chodily do německých škol (placených státem) a postupně nedůvěra mezi Čechy a Němci přecházela ve vstřícnost, ne-li lásku.
Prausovi z Temenice přežili válku celkem bez úhony, kromě nehody, která se stala o dva roky později, kdy Max, tehdy devatenáctiletý, přišel o život na česko-polské hranici při střetu s policií. O této skutečnosti nevíme moc a už se to nikdy nedovíme, ale pravděpodobně pronášel pašované zboží.
Na konci dvacátých let byla situace celkem příznivá. V zemi vyrostla modelová demokracie a všechny textilky na Šumpersku se v krátké době rozrostly a přibíraly nové zaměstnance. Hodně lidí z okolních vesnic tam bylo zaměstnáno a hodně jich procházelo kolem Prausova domu cestou do práce.
Otto mezi nimi objevil pozoruhodnou, černovlasou dívku z Hrabenova.
| Předchozí |