Po Lorentzovi zbyl jeho syn Melchior, následován Josefem a Franzem, který byl posledním, který se psal Prauße. Pak následoval Anton a po něm jeho syn a synové jeho syna, z nichž oba se jmenovali Adolf.

Když poslední z nich konečně opustili Dolní Lipku, nebo jak se tehdy říkalo "Unterlypka", bylo to v roce 1946, žily v ní 8 pokolení Prausů. A od Georga a jeho původního osídlení v roce 1580 uplynulo dlouhých 360 let.

Byl to nějaký druh rekordu? Pravděpodobně ne. Ale byla to pozoruhodná doba, dokonce i ve dnech, kdy jak to žádal zvyk, se země vždy dědila z   otce na prvorozeného syna.

Dům v Dolní Lipce č.8, jak vypadá dnes

Zemský registr barona z Althanu zaznamenává přenos "šestišňůrového pozemku s chaloupkou" - majetku šesti generací - umístěný mezi pozemky dvojčat Zachariase a Tobiase Seifertových, z Lorentze na syna Melchiora dne 1. května 1719 za cenu 120 guldenů. Z toho 20 guldenů bylo složeno ihned a zbytek ve splátkách o každých vánocích po dobu deseti let.

Smlouva je velmi podrobná a obsahuje skutečný inventář majetku. Jsou zde zahrnuti jeden kůň, kráva, jednoroční tele, 10 věder ovsa a tak dále až po pluh s příslušenstvím - otkou a kolečkem, dvěma svazky šindele, třemi cepy a hřebenem na rozčesávání lnu. Dokonce je zde řeč o třech motykách a vidlích na kydání hnoje.

Je také zapsáno, že prodávající a jeho manžel(ka) budou mít právo držet si krávu a mít volný přístup ke všem pastvinám. Budou mít vyhrazený kus země pro zahradu, budou užívat veškerý inventář a budou mít zaručené přístřeší u kupujícího a jeho syna až do té doby, než je "vezme pryč smrt".

Takové byly tradice a zvyky za oněch dnů. Otec Lorentz potom rozdělil veškerý majetek získaný z prodeje mezi ostatními syny jako jejich dědictví. Pomáhal kde bylo možno ale žil se svou ženou v místnosti nebo přístavku pro rodiče, uznáván jako "Ausgedinger" - neboli starý "pantáta Prausů".

Snad tomu tak nebylo vždy, ale zdá se, že vlastnictví půdy bylo pro ně vždy velmi významné. Skoro, jako byl to byl symbol jejich svobody a nezávislosti. A to až do té míry, že i proklamovali tento stav na svých náhrobních kamenech, kde se uváděli jako "Grundbesitzer" (majitel gruntu) anebo v moderní terminologii, majitel půdy nebo majetku. Ženy, které přežily své muže se vždy nazývaly "Grundbesitzers wittwe", - (vdovy po vlastníkovi gruntu).

Status žen v Lipce byl v mnoha ohledech zcela jiný než za dnešních dnů. Ženy nikdy neměly žádný majetek ve svém držení a byly všeobecně vyloučeny z jakéhokoli nabytí majetku dědictvím. Místo toho dostávaly při sňatku věno, buď v penězích nebo v nějakém jiném měřítku majetku rodičů. Toto měl být příspěvek na založení nové domácnosti.

Byl to léty uznávaný zvyk. Byl opět spjat s tradicí a zvyky. Příště se podíváme do života jedné ženy, která měla sehrát v rodě Prausů významnou roli.